MISERERE
Ó mrtví hřbitovů, v níž luny zář se dívá,
Jsouc liljí bledostí jak spitá, prochvělá,
Vy v kryptách tlející, jež stkví se do běla,
Jak pára stříbřitá je lehce obemživá,
Vy v koutech hnijící, kde hroby propadlé,
A shnilých kmenů svit se třese do zelena.
Váš průvod chvěje se v mé duše zrcadle
Jak řada obrazů bez kontur, zamlžená...
Ó stíny mystérní, bloudící noční tiší,
Ó mrtví v rubáších a těžkých hedvábech,
Jež chrastí zpuchřele a umrlčinou dýší,
Vy, kterým Tajemství v tlejících leží rtech,
Do vašich páchnoucích a slizkých loží vrací
Se duše zmrtvená a těžká dusným snem,
Do zraků vyhaslých, v ty důlky prázdné ztrácí
Se v náhlé ekstasi, za tmavým fantomem.
Chce najít myšlenky, jichž odraz tam se třpytil,
A všechno uhodnout, co duch váš kdysi snil.
Chce najít zhaslý žár, jenž vaše zraky nítil,
Chce najít slaný pal, jenž slzy vysušil.
Až na dno vidět chce, i v to, co samo vzpírá
Se zraku zkumnému, se vnořiti chce zas.
Však jenom posměšek těch dutin vstříc jí zírá
A lebky prázdnota, kde zetlel všechen vlas.
33
Ó mrtvý milenče, kde vzněty, v lásky době
Jež hrály nervosně ve strunách nervu tvých
Ten nápěv šílený a žhavý k dusné mdlobě, –
Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích.
Ó mrtvá milenko, jíž vlasy vůní fial
Se těžké sytily, kde úsměv je rtů tvých,
Kde údů grácie, jež milenec v dar přijal, –
Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích.
Ó otče, bratře můj – vy všichni drazí moji,
Tlející na blízku i v hrobech vzdálených,
Kde vašich zraků žár, kde láska v nepokoji, –
Jen hnáty bílé zřím a v zubech škleb a smích.
Ó zpívej, písni má, ty v roucha mrtvých vtkaná
Jak růže vybledlá v hedvábu zpuchřelém,
Pěj sloku smuteční a těžkou jako hrana,
Jak nářek kovový, pěj soucit mrtvým všem:
Pěj lásku duším všem, jež žily bez soucitu,
Bolestmi mučeny, jež sytil pláč a vzdech,
Pěj duším uštvaným, jež bloudí v modrém svitu
Teď v nocích mystických po starých hřbitovech.
34