RADOST ZÁNIKU

RADOST ZÁNIKU
Myslil jsi na to, až budeš umírat? Vzpomínal jsem celou noc, chodě komnatou, V samotě a tichu noci... (Jak bylo všechno stlumeno a stísněno! A neurčité jako ve snu!) Bázlivá vůně šla prostorem, Jako vzpomínka hlavou snícího. (Pamatuješ na tu slabě rozdýchanou a umdlenou vůni?) Cítil jsem vůni zbylou z věnců, Jež odnesli na hřbitov. Proč jsi se zachvěl? Děsíš se tajemství nočních smrtí? Děsí tě uzamčené tuhé rty? (Jejich červenost se odbarvila Pod polibkem zrádným...) Děsí tě zlámané tahy, Zlámané v smrtelné křeči? – Maso je smutné, mrtvé maso, Maso z vosku, zkažené v chorobě, Maso, jež jsem tolik miloval, A jež mi teď všechno vyčítá... Vzduch dýchal tuberosami Pronikavě a vtíravě, A v dešti květin Mračila se mrtvola... 22 Úzkost se proplížila nitrem Jako noční vítr stínem usnulých větví, A žal padl v duši Jako dutý úder v zastřený buben... A přece je lehko umírat. (Nezdá se ti?) Předměty jsou příliš smutné, Ty, které mají stále trvati (Pro nezničitelnost Hmoty). Ale proto bylo to tělo tak zsinalé A smutné, Že zůstane a bude, V tvarech Hmoty. Jen Duše jde A nezanechá stopy A uvadne A nerozptýlí vůně. – Chápeš, jak lehko Duši, Když vychází z Hmoty? – – 23