SANTA
CATERINA DI SIENA
Freska
Nadarmo dosud rty mé neprosily...
Vy svíce oltářů, jež svatým ohněm
Se v přítmí třesete, vy víte, k nebi
Že šla má touha vždy, by s pokorností
Se navrátila v osamělou cellu...
Dnes po prvé se chvěji. V zlatý, táhlý
Hlas serafů chci pozemský zvuk vmísit’...
Jak Bůh jej přijme, jenž v mé srdce vidí?
Pro zradu Sieny byl v žalář vržen
Nicola Tuldo. Signorie krutá
Jak z bronzu vlčice, jež jejím znakem,
Jej uchvátila drsnou pravomocí
A odsoudila k smrti... Zprvu k smíchu
Rytíři bylo celé dobrodružství.
Však vzpomenuv, že ztraceny jsou navždy
Rozkoše, jimiž ovíjel svůj život
Jak thyrsus révy listovím, v své muce
Zuřivě počal čelem do zdí bíti,
30
Zoufale proklínal, že jeho křikem
Zděšeni byli všichni biřicové:
– Má Perugie, ty rodné moje město! –
Lkal neustále, – ztraceny jsou navždy
Tvé ulice mým zrakům, plné slunce,
Bělavé domy, zpola v stromech skryté,
Zvonice chrámů, vlaštovky kde hnízdí,
Terasa nad údolím Trasimenským
A obzor, tratící se v zlaté mlze...
Tvé noci ztraceny jsou, nad tvé střechy
Když zavěsí se černý čaloun temnot,
Hvězd stříbrem protkaný, když zahrad vůně
Se mísí s láskou, která vábí k ženám
A v srdce zanáší pal prudké trýzně
Jak vítr v město oheň... Všemu konec...
Tak stenal ubohý. Neb ďáblem samým
Byl posedlý, a neřest svojí stopou
Jej potřísnila jako příboj pěnou.
Však že Bůh velí jíti k těm, kdo trpí,
Políbit’ malomocné, sloužit’ bídným,
V Nicolův žalář vešla jsem. Hned ztichl
A zkoumavě se díval do mých zraků,
S nichž ruka sňala závoj Dominikův.
Byl zcela mlád, jak páže útlý, bledý,
Kadeří dlouhých, s čela odsunutých,
Třešňových rtů, kde vůně ještě dlela
Posledních polibků, jichž vinou zkalil
31
Svou hříšnou duši... Zraky, jaké zraky!
Z pomalých, chmurných víček vyzíraly,
Z jich jantaru tak ztemnělého zpurnost
Hleděla nyní, rouhavý tam výsměch
Jen zvolna hasl. Povstal. V útlém těle
Byl ukryt démon, jenž se lstivě zmocnil
Jinošské duše. Poznala jsem toho,
S nímž tolikrát jsem sama zápasila,
Bičujíc tělo, jehož smysly bouřil,
Než z trní korunu mi Ježíš podal...
– Co chceš mi? – zvolal Nicola, – chceš trýznit’
Mne úlisností tam, kde Signorie
Mne hubí navždy? Polobožské čelo
Nad hyacintovým ti zrakem září,
Jak připraveno nésti aureolu.
Svatosti lilie v svém srdci živíš,
By v nebi rozvily se... Přímo v peklo
Já sestoupím, až popraví mne ráno.
Však umíraje budu klnout’ Bohu,
Že mládí moje zahubil tak bídně...
– Můj bratře, – řekla jsem mu, – chci svým tělem
Pekelné brány pevně zatarasit’.
Neb miluji tvou duši, nechci v zkázu
Jí vydat’. Vím teď, že jsem žila proto,
Bych proti ďáblu pavézou ti byla
Z démantných jasů. Tmavé tvoje nitro
Chci promítnouti láskou, jako maják
32
Noc světlem promítá. Rci, čeho přeje
Si tvoje srdce... Všechno splním tobě...
Nicola zamyslil se. Moje slova,
Jak zdálo se, chtěl navždy podržeti,
Jak poslední svit podržují zraky
Z hasnoucích paprsků. Pak řekl tiše:
– Je smutno tělu, jež má ráno zhynout’,
Že nemá milenky, by zapudila
Chlad těchto prostor teplem svého srdce.
Je smutno duši, která jako bludný
A temný balvan v nicotu se řítí,
Že není rukou, jež by zadržely
Pád její na chvíli svou bílou něhou...
Tvých polibků se chce mi, nežli zemru...
Mých rukou dotkl se a okraj prstů
Mi líbal dlouze. Žhavé jeho rety
Jak květy máku, touhou rozlačněné
A vonné kořením a ambrou, v chvatu
Se tiskly se vzdechem v má drobná ústa.
V klín jsem jej vzala, jako děcko tiskne
Si k lůnu matka. Neboť jeho duši
Jsem byla rodičkou a jeho nitro,
Mlčení hudebnice, přetvářela
Jsem v nástroj poddajný, bych nešpor píseň
Přehrála na něm, než jej v cherubínův
Odevzdám ruce...
33
Našli na mém klíně
Jej ráno žoldnéři, když k popravišti
Jej přišli odvést’... Vzbudil se a usmál:
– Již nastává nám svatba, Caterino...
Pobožně přijal Tělo Páně v kapli
A dal se odváděti ulicemi,
Jich spletí strmou, jak by šla až k nebi,
Na náměstí, kde prostřed temných davů
Vztyčeno bylo lešení.
– Mé lože,
Kde s nevěstou se navždy bok můj spojí, –
Děl s úsměvem. A hlavu kladl něžně
Na dřevo jako na podušku z peří.
I poklekla jsem. Očima se díval,
Jež plny byly nezvyklého jasu,
Ted stále po mně... A jak ostří meče
Mu hlavu odťalo, já zachytila
Ji do klína. Krev řinula se teplá
V mé lůno jako v chladný sněžný kalich,
V nějž mystický květ lásky mé se rozvil,
Mne rosila jak horkou lázní nachu,
I cítila jsem náhle sílu růsti
Jak amazona nebes ve svém těle,
A cítila jsem, pro ten purpur krve
Že milosrdný Bůh mi dává svatost.
34