SANTA CATERINA DI SIENA

SANTA
CATERINA DI SIENA Freska
Nadarmo dosud rty mé neprosily... Vy svíce oltářů, jež svatým ohněm Se v přítmí třesete, vy víte, k nebi Že šla má touha vždy, by s pokorností Se navrátila v osamělou cellu... Dnes po prvé se chvěji. V zlatý, táhlý Hlas serafů chci pozemský zvuk vmísit’... Jak Bůh jej přijme, jenž v mé srdce vidí? Pro zradu Sieny byl v žalář vržen Nicola Tuldo. Signorie krutá Jak z bronzu vlčice, jež jejím znakem, Jej uchvátila drsnou pravomocí A odsoudila k smrti... Zprvu k smíchu Rytíři bylo celé dobrodružství. Však vzpomenuv, že ztraceny jsou navždy Rozkoše, jimiž ovíjel svůj život Jak thyrsus révy listovím, v své muce Zuřivě počal čelem do zdí bíti, 30 Zoufale proklínal, že jeho křikem Zděšeni byli všichni biřicové: – Má Perugie, ty rodné moje město! – Lkal neustále, – ztraceny jsou navždy Tvé ulice mým zrakům, plné slunce, Bělavé domy, zpola v stromech skryté, Zvonice chrámů, vlaštovky kde hnízdí, Terasa nad údolím Trasimenským A obzor, tratící se v zlaté mlze... Tvé noci ztraceny jsou, nad tvé střechy Když zavěsí se černý čaloun temnot, Hvězd stříbrem protkaný, když zahrad vůně Se mísí s láskou, která vábí k ženám A v srdce zanáší pal prudké trýzně Jak vítr v město oheň... Všemu konec... Tak stenal ubohý. Neb ďáblem samým Byl posedlý, a neřest svojí stopou Jej potřísnila jako příboj pěnou. Však že Bůh velí jíti k těm, kdo trpí, Políbit’ malomocné, sloužit’ bídným, V Nicolův žalář vešla jsem. Hned ztichl A zkoumavě se díval do mých zraků, S nichž ruka sňala závoj Dominikův. Byl zcela mlád, jak páže útlý, bledý, Kadeří dlouhých, s čela odsunutých, Třešňových rtů, kde vůně ještě dlela Posledních polibků, jichž vinou zkalil 31 Svou hříšnou duši... Zraky, jaké zraky! Z pomalých, chmurných víček vyzíraly, Z jich jantaru tak ztemnělého zpurnost Hleděla nyní, rouhavý tam výsměch Jen zvolna hasl. Povstal. V útlém těle Byl ukryt démon, jenž se lstivě zmocnil Jinošské duše. Poznala jsem toho, S nímž tolikrát jsem sama zápasila, Bičujíc tělo, jehož smysly bouřil, Než z trní korunu mi Ježíš podal... – Co chceš mi? – zvolal Nicola, – chceš trýznit’ Mne úlisností tam, kde Signorie Mne hubí navždy? Polobožské čelo Nad hyacintovým ti zrakem září, Jak připraveno nésti aureolu. Svatosti lilie v svém srdci živíš, By v nebi rozvily se... Přímo v peklo Já sestoupím, až popraví mne ráno. Však umíraje budu klnout’ Bohu, Že mládí moje zahubil tak bídně... – Můj bratře, – řekla jsem mu, – chci svým tělem Pekelné brány pevně zatarasit’. Neb miluji tvou duši, nechci v zkázu Jí vydat’. Vím teď, že jsem žila proto, Bych proti ďáblu pavézou ti byla Z démantných jasů. Tmavé tvoje nitro Chci promítnouti láskou, jako maják 32 Noc světlem promítá. Rci, čeho přeje Si tvoje srdce... Všechno splním tobě... Nicola zamyslil se. Moje slova, Jak zdálo se, chtěl navždy podržeti, Jak poslední svit podržují zraky Z hasnoucích paprsků. Pak řekl tiše: – Je smutno tělu, jež má ráno zhynout’, Že nemá milenky, by zapudila Chlad těchto prostor teplem svého srdce. Je smutno duši, která jako bludný A temný balvan v nicotu se řítí, Že není rukou, jež by zadržely Pád její na chvíli svou bílou něhou... Tvých polibků se chce mi, nežli zemru... Mých rukou dotkl se a okraj prstů Mi líbal dlouze. Žhavé jeho rety Jak květy máku, touhou rozlačněné A vonné kořením a ambrou, v chvatu Se tiskly se vzdechem v má drobná ústa. V klín jsem jej vzala, jako děcko tiskne Si k lůnu matka. Neboť jeho duši Jsem byla rodičkou a jeho nitro, Mlčení hudebnice, přetvářela Jsem v nástroj poddajný, bych nešpor píseň Přehrála na něm, než jej v cherubínův Odevzdám ruce... 33 Našli na mém klíně Jej ráno žoldnéři, když k popravišti Jej přišli odvést’... Vzbudil se a usmál: – Již nastává nám svatba, Caterino... Pobožně přijal Tělo Páně v kapli A dal se odváděti ulicemi, Jich spletí strmou, jak by šla až k nebi, Na náměstí, kde prostřed temných davů Vztyčeno bylo lešení. – Mé lože, Kde s nevěstou se navždy bok můj spojí, – Děl s úsměvem. A hlavu kladl něžně Na dřevo jako na podušku z peří. I poklekla jsem. Očima se díval, Jež plny byly nezvyklého jasu, Ted stále po mně... A jak ostří meče Mu hlavu odťalo, já zachytila Ji do klína. Krev řinula se teplá V mé lůno jako v chladný sněžný kalich, V nějž mystický květ lásky mé se rozvil, Mne rosila jak horkou lázní nachu, I cítila jsem náhle sílu růsti Jak amazona nebes ve svém těle, A cítila jsem, pro ten purpur krve Že milosrdný Bůh mi dává svatost. 34