FÉNIX
Na sarkofagu mladé Egypťanky
Jsem v museu zřel symbol fénixův:
Pták zestárnuvší, vida smrt se blížit’,
Své vlastní hnízdo v oheň zanítil
A vrh’ se v plamen. Ale v okamžení,
Když jeho tělo měnilo se v popel,
Zas’ v nové kráse vzletěl, v novém mládí
A vzezření měl znova nadpozemské
A mocně rozvíral své peruti...
Ty dívko mladá, jež jsi po staletí
Pod víkem pestrým lidské podoby
Se zlatou tváří, tázavými zraky,
Sen klidný spala v tumbě posvátné,
Symbolu věříc, že jak fénix někdy
Zas k novému se vzbudíš životu –
Dnes myslím na tě...
11
Ve splývavé říze,
Jež temnila se barvou granátovou,
Na hrdle z chalcedonů, scarabaeů
Šperk tajemný, jsi palácem šla hrdě,
Zářila’s krásou černých kadeří,
Odechlých modravě, jichž zpurná tíha
Do čela padala a na šíji...
A oči tvoje, pod obočím hustým
A vzrostlým do oblouků směle vzpiatých,
Se měnily jak plocha zrcadlová
Záhadným svitem, v nichž se zračila
Nestálost srdce, které dojmy neslo,
Jak voda obráží stín oblaků...
A bledá byla’s, chladná cudnost chvěla
Se na tvém čele, jako na leknínu
Se třese krůpěj vody zkanulá.
A přece tělo, vlnící se pružně,
Jež jemné bylo, hebce zrůžovělé,
Mimoděk k milování vyzývalo...
Z ramenou, ňader, boků, nohou štíhlých
Tryskaly jiskry, které vzněcovaly
Dychtivost v mužích, kudy jen jsi šla,
Že chřípě se jim chvěly, v šarlat vzplály
Rty žádostivé.
Ale chladnou pýchou
Jsi drtila jich touhy pojednou
12
A lhostejně pak zřela’s na ně, loket
O desku onyxovou opřen dlouho,
Týmž pohledem jich gesta provázejíc,
Jenž ke stěnám se nesl, ozdobeným
Malbami králů z dávno mrtvých dob...
Lhostejně ulehala’s na lehátko
Ze slonoviny, netečně jsi zřela,
Jak svícny plápolaly na hostinách
U zlatých mis, kde modraly se hrozny,
Neb srdce nevědělo, komu žije,
A žilo jen svým vlastním přeludům...
Den za dnem, princezno, tak v nudě plynul.
Jak dveře ve stežejích bronzových
Dav těch, kdo odcházejí bez návratu,
Do dáli propouštějí, duše tvoje
Tak dojmům dala míjet’, lhostejně
Vždy na témž místě tkvějíc...
Neboť palác
Již za živa byl tobě sarkofagem,
S přepychem zářným slavných Ptolomaeů,
Kam města zmizelá a vypleněné
Pradávné chrámy složily své šperky,
Nádoby zlaté, sochy cizích bohův
A togy králů, plné tyrkysův,
A amulety z hrobů, fetiše
A mandragory...
13
Vcházela jsi večer
V ložnici tichou, jejíž podlaha
Růžovou vodou byla navlhčena,
A hleděla’s na lože ebenové,
Nad nímž jak štít se zachvívalo v taji
Zrcadlo smaragdové, obrážejíc
Tvou podobu, tak mrtvě zsinalou,
A rty tvé šeptaly jen v dlouhém vzdechu
Cos’ o marnosti krásy neplodné...
Kam toužila tvá duše, roztěkaná
Od dojmu k dojmu, jako mladé ptáče
S křoviska těká na křovisko z jara?
Ty’s nevěděla... Jen jsi tušila,
Že štěstí musilo by přijít’ náhle
V cizince podobě, jak vytryskne
Na cestě pojednou dech vůně z květu,
Jenž ukrytý je dosud... A než můžeš
Vytušit’ všechno, vědomí mít’ štěstí,
Že vůni vdechuješ – již aby navždy
Sen dosněn byl, a koho milovala’s,
By zase v dáli bez návratu dlel...
Nic nepřišlo, a marně tvoje touha
Jak mříží révoví se skutečností
Prodrati chtěla... V běl a fialovo
Ztopený obzor v prázdnotě se klenul
Vstříc žádosti tvé.
14
Nepřicházel nikdo
Od konce světa, z hloubi moře, nikdo,
Kdo jak ty unavil své srdce ničím
A kdo by ničím chtěl zas’ šťasten být’...
A zemřela’s tak marně, jak jsi žila.
Svůj život zavřela’s tak znenadání,
Jak zavře se květ polo rozvitý,
By uchřadl, jak nedočtená kniha
Se sponou, vzatou z královského pláště,
Se zavře, když ji ruce unavené
Pustily k zemi, nemyslíce na ni.
A že byl klamem celý ten tvůj život,
Klam dali vepsati i na tvou rakev,
Na pestré víko lidské podoby
Se zlatou tváří, tázavými zraky,
V symbolu fénixově...
Pod lží věčnou
Spíš po staletí, s klamným slibem mládí,
Jež rozzáří se v nové kráse kdys’...
A přece, v Amenti když sestoupila’s,
Kde chmurný Osiris tvé srdce vážil,
By shledal prázdným je a stébla lehčím,
Zda necítila’s, že by lépe bylo,
Než s prázdným srdcem kráčet’ v nicotu,
15
Jít’raději tam, kde jsou kleté stíny,
Jež na zemi své srdce promrhaly,
A kde se zachvívají vyvrženci,
Jichž krásná neřestnost se smísila
S výparem sirnatým měst vyhlazených?
Zda nemyslila’s na to s chladnou hrůzou,
Že’s měla jako fénix metnout’ plamen
V svůj život, zapálit’ jej mocnou vášní,
Ne, abys prošla ohněm v nové mládí,
Však pro rozkoš jen ohně. Pro žár samý,
A proto jen, bys mohla shořeti?...
Symbole fénixův, tu věčnost klamnou
Si vezmi zpět, nech si všech marných slibů,
Jež píšeš na hroby, že rozkvete
Z nich znova život... Jest jen jediné,
Co štěstím může na zemi zde býti:
Být’ náhle pohlcen tak životem
Jak živlem odvěčným a rozpoutaným,
Své duše vrhnout všechny poklady
V řečiště plamenů, v ně klesnout’ náhle,
Svou vlastní vášní navždy býti stráven,
Svým vlastním žárem změniti se v popel,
Vstoupit v oheň a pak nebýti...
16