KARMELITCE, vysvěcené v klášteře na Hradčanech

KARMELITCE,
vysvěcené v klášteře na Hradčanech
Se zraky smutnými jak fialek modř zvadlá Kol sebe v posled’ zříš... Pak ve hrob vstupuješ... v tmu klausury... A padla Za tebou navždy mříž’. Kdo’s byla, neptám se a nevím, co tě kruší, Zda tíha cizích vin. Jen z tvého odchodu mi úzkost zbývá v duši Jak z noci v koutě stín. A také neptám se, zda víš už, že vše zklame I zde, kam unikáš... Na tebe myslím jen, jak mrtvých vzpomínáme, Když první mají stráž. A také neptám se, zda hlas tvůj v prázdno vyzní Ve stálých modlitbách... Na tebe myslím jen, na zrak tvůj, zhaslý v trýzni Jak zásvit hvězdy v mhách. 66 Na tebe myslím jen, zda zemřelo dnes v noci Vše, čím se duch tvůj chvěl, Či plaché vzpomínky zda držíš ještě mocí Jak včelař roje včel... Zda jenom v nicotu chce prázdné celly zříti Tvůj zbičovaný duch, Či zda svou samotu chceš krásou naplniti, Jak naplnil ráj Bůh. Zda zrak tvůj slábnoucí se k nezřenému městu Přec’ ještě zadívá, Zda síla volila neb slabost tuto cestu Do hrobu zaživa... Je dole ticho teď, kde minulost tvá zbyla V přízraku bez změny, Nad mostem řada soch se tyčí zasmušilá Jak průvod zasněný. Však ráno, růžovost až nebe zfialoví Jak v almandinu dech, Tam novým nadějím vstříc půjde život nový... Ty mrtva v těchto zdech, Sníh bledý ve tvářích, jen šeptat’ budeš slova, V nichž askese je mráz, Den za dnem budeš žít’, bys umírala znova, Ač dávno zemřela’s. 67 Pak ani vzpomínky nevejdou v nitro zprahlé... V snů klamu zmizelém Posléze oněmíš jak zvon, jenž pukne náhle, Když kaz měl v kovu svém... Snad budeš světicí, a duch tvůj do věčnosti Se vznese zářný, číst... Snad jenom odpadneš od žití s lhostejností Jak s větve suchý list. 68