KARMELITCE,
vysvěcené v klášteře na Hradčanech
Se zraky smutnými jak fialek modř zvadlá
Kol sebe v posled’ zříš...
Pak ve hrob vstupuješ... v tmu klausury... A padla
Za tebou navždy mříž’.
Kdo’s byla, neptám se a nevím, co tě kruší,
Zda tíha cizích vin.
Jen z tvého odchodu mi úzkost zbývá v duši
Jak z noci v koutě stín.
A také neptám se, zda víš už, že vše zklame
I zde, kam unikáš...
Na tebe myslím jen, jak mrtvých vzpomínáme,
Když první mají stráž.
A také neptám se, zda hlas tvůj v prázdno vyzní
Ve stálých modlitbách...
Na tebe myslím jen, na zrak tvůj, zhaslý v trýzni
Jak zásvit hvězdy v mhách.
66
Na tebe myslím jen, zda zemřelo dnes v noci
Vše, čím se duch tvůj chvěl,
Či plaché vzpomínky zda držíš ještě mocí
Jak včelař roje včel...
Zda jenom v nicotu chce prázdné celly zříti
Tvůj zbičovaný duch,
Či zda svou samotu chceš krásou naplniti,
Jak naplnil ráj Bůh.
Zda zrak tvůj slábnoucí se k nezřenému městu
Přec’ ještě zadívá,
Zda síla volila neb slabost tuto cestu
Do hrobu zaživa...
Je dole ticho teď, kde minulost tvá zbyla
V přízraku bez změny,
Nad mostem řada soch se tyčí zasmušilá
Jak průvod zasněný.
Však ráno, růžovost až nebe zfialoví
Jak v almandinu dech,
Tam novým nadějím vstříc půjde život nový...
Ty mrtva v těchto zdech,
Sníh bledý ve tvářích, jen šeptat’ budeš slova,
V nichž askese je mráz,
Den za dnem budeš žít’, bys umírala znova,
Ač dávno zemřela’s.
67
Pak ani vzpomínky nevejdou v nitro zprahlé...
V snů klamu zmizelém
Posléze oněmíš jak zvon, jenž pukne náhle,
Když kaz měl v kovu svém...
Snad budeš světicí, a duch tvůj do věčnosti
Se vznese zářný, číst...
Snad jenom odpadneš od žití s lhostejností
Jak s větve suchý list.
68