BEATRICE CENCIOVÁ
Já bratrem zovu tě, můj Bernardo,
Ač srdce říká tajně: milenče...
Že jsi však krásný, až se tají dech,
A že mne touto láskou trestati
Bůh rozhodl se, by mne zatratil, –
Já, blízka smrti, ve zdech žaláře,
Kdy s věže za hodinou hodina
Do temnot nenávratně propadá
Jak kámen za kamenem do moře,
Kdy o mé nitro bije umdlené
Děs úzkostný jak o zeď netopýr,
Na osud myslím svůj a na tebe
A nelituji, že jsem vraždila
Bez bázně starce, jenž byl otcem mým,
Ne závrať hříchu, ale vlastní hnus
Mi ukazuje v zvadlé nahosti...
Jen k tobě, bratře, šla vždy touha má,
Po tobě myšlenky mé bloudily
41
Jak po klávesách ruce hráčovy,
Neb radost z krásy v sobě nesl jsi,
Jak azur nese zlatý paprsek.
Však otec nenávistný, posupný
Mé tělo schvátiti chtěl, za úkoj
Svým choutkám stařeckým a k potupě
Té lásky, jíž jsem vzplála pro tebe.
Můj život spoutati chtěl v prázdné dni,
Jež v jednotvárnost tak jsou sevřeny
Jak v pruty klec, neb v beznadějnost chtěl
Mou touhu po tvé duši uvrhnout’
Jak vězně v hladomornu... Nechci však
Již na něj myslit’, na noc v Petrelle,
Na zkrvácené lože... Ztratila
Jsem vzpomínky jak uschlé listy strom,
A jenom jedna bolest vyrůstá
V mlčení všeho jako mračno v tmách:
Že nevidím již tebe, Bernardo...
Však zítra, zítra... Srdce, nechvěj se!
Zas’ uvidím jej... Milost dali mu
Pro jeho mládí, ale přece v trest
Mu určil papež, aby přítomen
Byl skonu mému... Srdce, zajásej!
Až k prahu smrti budu blížit’ se,
A světlo dne, jenž má být’ poslední
V mém životě, se bude mísiti
42
S předtuchou stínů noci záhrobní,
V své zraky ještě pojmu Bernarda,
Bych o něm nesla sen pak po věky,
Jak obraz břehu nese vody proud...
Co může býti větší rozkoší,
Než v schránu jeho krásy změnit’ se
A o bledosti tváří stále snít’,
Z nichž antimonem svítí očí lesk,
A o kadeřích stále blouzniti,
Jež plají hořců zlatem ztemnělým?
Když z Petrelly nás vezli v okovech,
Lid zmaten nevěděl, kdo ženou z nás,
A jej měl za mne, krásou oslněn
A něhou jeho zraků zdivených
A půvabem rtů něžných, rudějších
Nad listy sykomory ovlhlé...
Již nemá hrůzy pro mne mannaja.
Pod ostří její klidně hlavu dám,
Neb na mne budeš ty zřít’, Bernardo,
A s jménem tvým chci život skončiti...
A budeš více můj v ten okamžik,
Než kdybych klesla na tvou nahou hruď,
Tvou milenkou jsouc... Budeš více můj,
Než kdybys v prudké touze strhl mne,
Jak příval z jara strhne němý mlýn...
Můj Bernardo! Já řeknu pohledem
Ti více nežli vášní bouřných slov,
Víc’ jedním vzdechem s tebou sblížím se
43
Než stiskem těl, jež planou žádostí.
Mé bledé čelo poznamenal jsi,
Sám nevěda, tím žhavým incestem,
Bys do mé duše skanul trpící
Jak myrrha v ránu. Cítím vonný dech
Tvých úst, a v zracích jiskří štěstí svit...
Je dovršen můj život pochmurný,
Jejž osud zlomil jako kámen pluh.
Stín mannaje mi kyne. Nutno jít’.
Tam svatební mé lože, v nejtmavší
Tam podušky jak v černo skabios
Má hlava klesne krvácející,
V houšť vlastních vlasů klesne zcuchaných
Jak v peří, potřísněné purpurem.
Však v očích bude záblesk štěstí dlít’,
Jenž nevymizí. V onen okamžik
Nebude světa ani života,
Jen jedno bude: láska nejčistší,
Jež vyprýštila kdysi tajemně
Ze srdce sestry k bratru vlastnímu...
Já pro ni byla kleta. Nesměla
Jsem marné touhy ani vyslovit’...
Však všichni, kdo mnou proto zhrdali,
Že láska má jak jejich nebyla,
Že jejich drahou nešla žádost má,
Do zapomnění navždy propadnou,
44
Jak do sněhu se tratí milníky
Na cestách zavátých. Jen jméno mé,
Teď prokleté, se bude ozývat’
Do pozdních věků. Jen mé lásky žár
Atomy těla mého přežije,
Až v beztvarost se zase rozptýlí...
Tak z pouta údův osvobozena,
Má láska nebude již zločinem,
Neb místo slabé vášně pozemské
Mít’ bude sílu touhy nadsvětné,
Jež všeho proniknuta poznáním
A netělesným vznětem živena,
Tím bude teprve, čím chtěla být’
V pozemské pouti bludné, nejisté...
Chci zemříti, bych tíhy pozbyla,
Snu svého zachránila na věky.
Neb cítím: vše, co žila jsem, je smrt,
Za prahem smrti teprv’ život jest.
Až slavnými mne rhytmy opřede
A šumem Kosmu věčnost, zlata třpyt
Až budu píti z jiných živých vln
Než ze světla dne, z něhož odcházím,
Až nebude má duše hledati
Ničeho mimo sebe, v ekstasi
Až vznítí se v sen slavný, veliký,
Jak v chorál rozchvějí se varhany,
Až v srdce zavru štěstí veliké,
Jež z pohledů tvých prýští, Bernardo – –
45
Pak přistup, bratře, k tělu bídnému,
Jež zahalené v modrou dykytu,
Kol pasu provaz, v kletý vrhnou hrob,
A prvně polib je: neb v chvíli tu,
Co bylo míjivé, je skončeno,
A jen co věčné má být’, zůstalo.
Týž svět je stále, totéž prokletí,
Týž Bůh a titíž lidé. Jenom já
Jsem mimo všechno. Nezůstala jsemjsem,
A přece budu ve všem. Život, smrt
Jsou ve mně sloučeny, a láska má
Svou vinu přetrvala vítězná...
46