EMPIROVÉMU ANDĚLU na Malostranském hřbitově

EMPIROVÉMU ANDĚLU
na Malostranském hřbitově
Já nevím, nad jakým se mrtvým skláníš tich, Co nahost údů tvých tmou hřbitova se sněží, Já nevím, na věky kdo zamyšlen zde leží S pohledem upřeným do nebes lhostejných, Však myslím, že to byl kdos’ tobě podobný, Nyvého půvabu a Serafova čela A očí tajemných, v nichž plaše obrážela Se křídla Chimaery, kdos’ opojený sny. V ten osud, jenž zde spí, jsem vniknout’ zatoužil. Já chtěl bych k životu dni vzkřísit’ navždy stměné, A srdce poslouchat’, mnou náhle probuzené, Hlas vnímat’ zjemněný za rhytmu zašlých chvil, A chtěl bych slyšeti, jak někdo v touhách svých Byl stejně oklamán, když po rozkoši sáhl, Jak v nocech bez konce po tobě, Smrti! prahl, Ty uspavačko snův a vášní zrazených, 69 A nikým neslyšen jak s odříkáním svým Posléze oddaně jak se stínem stín splýval A potlačuje vzdech, v svém nitru trýzeň skrýval Jak důtky kajícník pod rouchem žíněným... Tak chtěl bych mrtvého teď vzbudit’ ze snů těch, By vzpřímen pozvedl se na magická slova A hledě v zraky mé, svůj osud četl znova A svoje bolesti v mých tmavých pohledech. Tak chtěl bych vzbuditi též z hrobův ostatních Jich spáče oněmlé, by hrůzu toho zřeli, Jenž marnost zavírá v svůj život osamělý Jak aronový květ stín noci ve svůj sníh. Vy mrtví dvojnásob, vy bez vášní a vin, Jichž srdce nesměla vzplát’ nikdy lásky vznětem, Vy mrtví před smrtí, již marně šli jste světem, Jak přejde po vodách bez stopy ptáka stín, Jimž nikdy polibkem ret v nachu nevzhořel, Jichž duše výtryskem se lásky nevznítily, V mlh stínu šednoucím den ze dne kdo jste žili, Až v spánek klesli jste jak soumrak v sněhu běl, Na vás teď vzpomínám, již vzdechem ňader svých Jste hrob jen hloubili, co jiní rozkoš žili, Již v chmurném šílenství jste záhubu jen pili Z kalichů smrtících a krví zrosených... [70]