EMPIROVÉMU ANDĚLU
na Malostranském hřbitově
Já nevím, nad jakým se mrtvým skláníš tich,
Co nahost údů tvých tmou hřbitova se sněží,
Já nevím, na věky kdo zamyšlen zde leží
S pohledem upřeným do nebes lhostejných,
Však myslím, že to byl kdos’ tobě podobný,
Nyvého půvabu a Serafova čela
A očí tajemných, v nichž plaše obrážela
Se křídla Chimaery, kdos’ opojený sny.
V ten osud, jenž zde spí, jsem vniknout’ zatoužil.
Já chtěl bych k životu dni vzkřísit’ navždy stměné,
A srdce poslouchat’, mnou náhle probuzené,
Hlas vnímat’ zjemněný za rhytmu zašlých chvil,
A chtěl bych slyšeti, jak někdo v touhách svých
Byl stejně oklamán, když po rozkoši sáhl,
Jak v nocech bez konce po tobě, Smrti! prahl,
Ty uspavačko snův a vášní zrazených,
69
A nikým neslyšen jak s odříkáním svým
Posléze oddaně jak se stínem stín splýval
A potlačuje vzdech, v svém nitru trýzeň skrýval
Jak důtky kajícník pod rouchem žíněným...
Tak chtěl bych mrtvého teď vzbudit’ ze snů těch,
By vzpřímen pozvedl se na magická slova
A hledě v zraky mé, svůj osud četl znova
A svoje bolesti v mých tmavých pohledech.
Tak chtěl bych vzbuditi též z hrobův ostatních
Jich spáče oněmlé, by hrůzu toho zřeli,
Jenž marnost zavírá v svůj život osamělý
Jak aronový květ stín noci ve svůj sníh.
Vy mrtví dvojnásob, vy bez vášní a vin,
Jichž srdce nesměla vzplát’ nikdy lásky vznětem,
Vy mrtví před smrtí, již marně šli jste světem,
Jak přejde po vodách bez stopy ptáka stín,
Jimž nikdy polibkem ret v nachu nevzhořel,
Jichž duše výtryskem se lásky nevznítily,
V mlh stínu šednoucím den ze dne kdo jste žili,
Až v spánek klesli jste jak soumrak v sněhu běl,
Na vás teď vzpomínám, již vzdechem ňader svých
Jste hrob jen hloubili, co jiní rozkoš žili,
Již v chmurném šílenství jste záhubu jen pili
Z kalichů smrtících a krví zrosených...
[70]