GIULIANO DE’ MEDICI

Jiří Karásek ze Lvovic

GIULIANO DE’ MEDICI Hrobka v S. Lorenzu ve Francii
Sem minulost jak žena zastřená, Jež s prstem na rtu všechno v stínu míjí, Mé kroky vede, říše kamenná Kde dýše znehybnělou harmonií. A duše, plná němých vzpomínek Jak starý les pln jehličí, jež padá, Zpět v minulost jde... Přešel mnohý věk, Však navždy krása skví se kolem mladá. Ty sochy mistr vztyčil ve vzdoru, Než stářím sehnula se jeho šíje, Pak dláto odhodil, když v mramoru Jas zlatý vkouzlil slunné Florencie. Teď sláva Medicejských beze změn Zde trůní všem, kde vítězství jí dáno, Kde v kamenný sen věčna pohroužen, Jinošskou krásou září Giuliano. 38 Kdo myslí dnes na muka pochyb zlých, Jež rvaly duši jako vichr listí? V poklidu nezměrném soch gigantských Kdo vzpomene vší lhavé nenávisti, Jež napadala mistra? Vztyčil přec’ Své čelo hrdě, které věčnost snilo: Umění zvítězilo na konec, Nad nízký úklad pozvedlo se dílo. Můj Giuliano, chabý je můj vznět, A nemohoucnost úsilí mé hněte, Má touha jest jak teskný, chorý květ, Jenž na žalářním dvoře náhle vzkvete, Však i když klesá ve mdlobách můj duch, Tvou sílu zdraví, nad tvým vděkem jásá: Ty záříš jarem jako mladý bůh, Vše podmaňuje kouzelná tvá krása. Sníš o loggiích, kam keř střásá sníh Svých květů do kadeří zlatě plavých, Sníš o nádheře nocí krášlených, Jak šperky míhotem hvězd zelenavých, A bohatýrská ňadra se ti dmou, Jak druhdy srdce pod pancířem bije... Však co kdys’ bylo touhou smrtelnou, Dnes v mramoru jak věčná sláva žije. 39 Ty unikl jsi hrobu temnotám, Na samém prahu smrti vstal jsi znova. Však nejsi nesmrtelný sebou sám: V sen změněn, myšlenka jsi umělcova. A básník, v duši stálé rozpory, Zde staví kročej, naslouchaje v taji, Neb slyší mluvit’ věčné mramory, Jak bohové jen spolu rozmlouvají. 40