GIULIANO DE’ MEDICI
Hrobka v S. Lorenzu ve Francii
Sem minulost jak žena zastřená,
Jež s prstem na rtu všechno v stínu míjí,
Mé kroky vede, říše kamenná
Kde dýše znehybnělou harmonií.
A duše, plná němých vzpomínek
Jak starý les pln jehličí, jež padá,
Zpět v minulost jde... Přešel mnohý věk,
Však navždy krása skví se kolem mladá.
Ty sochy mistr vztyčil ve vzdoru,
Než stářím sehnula se jeho šíje,
Pak dláto odhodil, když v mramoru
Jas zlatý vkouzlil slunné Florencie.
Teď sláva Medicejských beze změn
Zde trůní všem, kde vítězství jí dáno,
Kde v kamenný sen věčna pohroužen,
Jinošskou krásou září Giuliano.
38
Kdo myslí dnes na muka pochyb zlých,
Jež rvaly duši jako vichr listí?
V poklidu nezměrném soch gigantských
Kdo vzpomene vší lhavé nenávisti,
Jež napadala mistra? Vztyčil přec’
Své čelo hrdě, které věčnost snilo:
Umění zvítězilo na konec,
Nad nízký úklad pozvedlo se dílo.
Můj Giuliano, chabý je můj vznět,
A nemohoucnost úsilí mé hněte,
Má touha jest jak teskný, chorý květ,
Jenž na žalářním dvoře náhle vzkvete,
Však i když klesá ve mdlobách můj duch,
Tvou sílu zdraví, nad tvým vděkem jásá:
Ty záříš jarem jako mladý bůh,
Vše podmaňuje kouzelná tvá krása.
Sníš o loggiích, kam keř střásá sníh
Svých květů do kadeří zlatě plavých,
Sníš o nádheře nocí krášlených,
Jak šperky míhotem hvězd zelenavých,
A bohatýrská ňadra se ti dmou,
Jak druhdy srdce pod pancířem bije...
Však co kdys’ bylo touhou smrtelnou,
Dnes v mramoru jak věčná sláva žije.
39
Ty unikl jsi hrobu temnotám,
Na samém prahu smrti vstal jsi znova.
Však nejsi nesmrtelný sebou sám:
V sen změněn, myšlenka jsi umělcova.
A básník, v duši stálé rozpory,
Zde staví kročej, naslouchaje v taji,
Neb slyší mluvit’ věčné mramory,
Jak bohové jen spolu rozmlouvají.
40