MEMFIS

MEMFIS
Když všechno dohasne jak tvary věcí v tmách, Čím trýznil za dne svět mé osamělé snění, Tu náhle vzpomínky se křísí v tichém chvění, Jak hvězdy procítnou v svých chladných výšinách. I myslím na mrtvé, jimž přes hrob odlehlý Šla tisíciletí, na spánek jejich skrytý, Na hrobky Memfidy, na tajuplné svity Lamp zlatých, u nohou jež mrtvým rozžehli. Ty lampy dosud žhnou... Však když se odváží Zvědavec nějaký v hloub’, která rakve tají, By až k nim pronikl, hned lampy zhasínají, Jež věky hořely u mrtvých na stráži. Mne Osud v mlčení jak ve hrob zavírá. A jenom srdce mé je krvácejíc živé Jak lampa v podzemí... Vše, co v ně kleslo dříve, Teď v kapkách krve žhne, v nichž bolest nezmírá. 9 A aby míjivé sny na ty vzpomněly, Kdo milovali mne, dlím blízko mrtvým duším... Kdo byli? Nevím nic. Co chtěli? Sotva tuším: Snad ani nežili, snad dávno zemřeli. V mou Memfis nevcházej, kdo živ jsi, bezděky Bys lampu mrtvých zhas’, jež v srdci plane dosud... Dal mému životu jen marnost v úděl Osud, Však za to bolest má v něm hoří navěky... 10