DAVIDU MICHELANGELOVU

DAVIDU
MICHELANGELOVU
Z dob jakých, jinochu, jsi zjevil se v mých snech S tak hrdým pozdravem své melodické síly? Čí ruce zázračné tě k žití probudily V svět sešlý, zbabělý, jenž chřadne v nemocech? Ty, který v mramoru víc’ žiješ údů svých Než my v svém šedivém a nudném jsoucnu celém, Ty v bílé ekstasi, ve světle rozechvělém, V ekstasi linií jak hudba plynoucích, Tvé očí, pohledy v nichž časem rozsvítíš Jak blesky ze zlata, tak nečekaně, žhavě, Co touží vyprávět’ o dávno mrtvé slávě, O věcech minulých, jichž nezřeli jsme již? Tvá kštice, jejíž proud se náhle rozpustil, V níž s leskem zarudlým měď nejtemnější splývá, Jež zpurně třese se jak na lví šíji hříva, Rci, jakým obrazem je probuzených sil? 35 Rty pevně zavřené, jež tají v sobě dech, Jak vlhká poupata do lístků zavírají Svou pronikavou tresť, rci, jaký výkřik tají A jakou odvahu v strach Filištínských všech? My pozdně zrození v spleen věků chabě mdlých, V jichž duších bytosti tvé okouzlení dříme, V tvé zraky vznícené jak v odlesk božstva zříme, Nám vzkazem s nebes je vzmach údů vztyčených. A slabí, pobledlí, teď sníme o dobách, Kdy nazí rekové se zářícími čely Na nepřátele své ze stanu vycházeli A praky hbitými je poráželi v prach... Neb navždy bez krásy a oklamáni vším, Svá nitra kryjeme vždy rozpačitá, stměná, V nichž chvěje neklidem se touha rozbolněná, Jak bije postřelen pták křídlem zraněným. A přece dychtíme žít’ krásy neznámé A city přátelství, jež nepokojem vzruší, Chcem’ šťastnou mužností svou opojovat’ duši Však dále samotou a prázdnem zmíráme. Neb není přítele, jenž v chvíli kouzelnou By křísil v nitru nám svět jasu, světel, vůní... Spleen padá v srdce nám jak uschlé listí v tůni, A mrtvých pohledy za námi všude jdou. 36 Neb není přítele, jenž kryl by v ňadrech svých Vždy lásku důvěrně, jak země v hloubi kovy. Jen cize hovořit’ lze cizími nám slovy A chladem spláceti chlad duší lhostejných. A časem umění když fantom daleký Zpět v mramor vykouzlí jak zásvit zlata v řasy, My smutně zíráme na symbol hrdé krásy A marnost zříme jen snů vlastních na věky... 37