ZELENÉ OČI
Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou.
Mně suggerovaly jak vlnou tajemnou,
Mně suggerovaly zapadlý dávno sen:
Jsme sami, sami dva, a kolem bílý den.
A kolem bílý den a jako žhavý kov –
Já rytmus poslouchám tvých přitlumených slov.
Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.
A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.
A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.
Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.
A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu
A v těla nejprudší a rozechvěnou hru...
A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,
A v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.
Já vyžit chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,
Do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,
Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!
Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!
20
Rozkoší extremní, být tebou lehce tknut!
Být tebou obklopen, být tebou proniknut!
Být v tobě roztaven a v tobě splynulý!
Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!
A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,
Jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!
Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!
Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!
A vůni krve své a svěžest všech dnů svých,
Pod vlivem očí tvých, tvých očí zelených,
Tvých očí zelených, jež fosforově žhnou,
Jež suggerovaly mně touhu tajemnou...
21