CONFITEOR
V dnech plných hořkosti váš hlas zní spleenem mým.
Co chcete, příteli? Je pozdě. Vím to, vím.
Já mnoho chtěl jsem žít a mnoho jsem jen lhal.
Já stvořit život chtěl a frašku jsem jen hrál.
Já čekal dlouho dost. Mám čekat ještě dál?
Grimasy dělejme. Je čas, bych se jen smál.
Své neplodnosti smál a pusté duši své
A fraškám nechutným – a parodické hře.
Bych plval cynicky v své duše marný sen.
Já mnoho prosil jsem a byl jsem pokořen.
Já pěsti zatínal a citlivost svou rval,
Své marné pohlaví a vše jsem zproklínal,
A těla snědého jsem touhu škrtil v tmách
A v podušky jsem tisk’ rtů rozpálených nach.
Nač všechno bylo to? Já Ligurinem byl,
A nic mi nevzrostlo, co v lůno skal jsem sil.
Já, který žíti chtěl v divokých kankánech,
Jenž duše Sodomu chtěl zříti v plamenech,
37
Teď vysílený jsem a jako včerejšky
Já žiji přítomnost, tak v apathii, mdlý.
Já touhy nechci lhát, když nikam netoužím.
Jen jedno, jediné teď ze všech lží těch vím:
Že jednou v noci Smrt mne přijde zardousit,
Mrtvola šklebivá že v zemi budu tlít,
Můj mozek, ústa má že červi prolezou,
V mém nose, v uších mých že najdou skrýši svou,
Mé vlasy na lebce že shnijí provlhlé,
Že v důlky propadnou se prázdné oči mé,
Mé maso páchnoucí, jež infikuje hnus,
Že bude odpadat po kuse zvolna kus,
Mé nervy, svaly mé, mé prsty, klouby mé,
V zápachu ohyzdném že hnít to bude vše,
A v lůno, v něž jsem snil, že jednou spočine
Toužebně sladká tíž v závrati omamné,
V hodině rozkoše, v hodině smyslné,
V hodině poslední, v hodině jediné –
Že bude klesati v mé lůno těžká zem,
Bahenní, černá zem, mrazivá, pustá zem,
V mé lůno, v němž jsem snil, že jednou spočine
Tvé tělo toužebné, tvé tělo smyslné...
38