CONFITEOR

CONFITEOR
V dnech plných hořkosti váš hlas zní spleenem mým. Co chcete, příteli? Je pozdě. Vím to, vím. Já mnoho chtěl jsem žít a mnoho jsem jen lhal. Já stvořit život chtěl a frašku jsem jen hrál. Já čekal dlouho dost. Mám čekat ještě dál? Grimasy dělejme. Je čas, bych se jen smál. Své neplodnosti smál a pusté duši své A fraškám nechutným – a parodické hře. Bych plval cynicky v své duše marný sen. Já mnoho prosil jsem a byl jsem pokořen. Já pěsti zatínal a citlivost svou rval, Své marné pohlaví a vše jsem zproklínal, A těla snědého jsem touhu škrtil v tmách A v podušky jsem tisk’ rtů rozpálených nach. Nač všechno bylo to? Já Ligurinem byl, A nic mi nevzrostlo, co v lůno skal jsem sil. Já, který žíti chtěl v divokých kankánech, Jenž duše Sodomu chtěl zříti v plamenech, 37 Teď vysílený jsem a jako včerejšky Já žiji přítomnost, tak v apathii, mdlý. Já touhy nechci lhát, když nikam netoužím. Jen jedno, jediné teď ze všech lží těch vím: Že jednou v noci Smrt mne přijde zardousit, Mrtvola šklebivá že v zemi budu tlít, Můj mozek, ústa má že červi prolezou, V mém nose, v uších mých že najdou skrýši svou, Mé vlasy na lebce že shnijí provlhlé, Že v důlky propadnou se prázdné oči mé, Mé maso páchnoucí, jež infikuje hnus, Že bude odpadat po kuse zvolna kus, Mé nervy, svaly mé, mé prsty, klouby mé, V zápachu ohyzdném že hnít to bude vše, A v lůno, v něž jsem snil, že jednou spočine Toužebně sladká tíž v závrati omamné, V hodině rozkoše, v hodině smyslné, V hodině poslední, v hodině jediné – Že bude klesati v mé lůno těžká zem, Bahenní, černá zem, mrazivá, pustá zem, V mé lůno, v němž jsem snil, že jednou spočine Tvé tělo toužebné, tvé tělo smyslné... 38