ROZKLAD

ROZKLAD
Štít sluneční se v brunátný kov taví, Žár jeho v chorobném se dusí vzduchu, Jenž houstne zsinalý a popelavý Nad krajem plným vápenného puchu. Vše spáleno: i sytá zeleň trávy, Již Jara štětec stříkl v dálné strže, I písek ostrý, jenž teď do únavy Tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže. A zápach hniloby je cítit všude, Své jedy rozkladné Zmar na vše lije, I slunce uhnívá tak dusně rudé... V mých žilách krev se odpařuje žhavá, A tělo slábnouc konec agónie A konec všeho, všeho očekává. 50