Touha samoty.
Jed ostrý, zahořklý mé nitro prolil zticha,
dým černých kadidel v něm zhuštěn zavání –
a jenom zdaleka, jak z dlaní světic dýchá
to touha bělosti, mdle čistá v zmírání.
Ta touha bělosti, jež suggeruje z dáli
jak rytmem tušených a neviděných vln,
jež hynou ve mlhách, jež únavy kyv stálý
touž hudbou provází, v snů závrať, vzdechů pln.
A raněn životem a zalit šedí stejnou,
jež tvrdě zatíná v snů duhu, lesk a jas
své tóny mrazivé hrou krutou, beznadějnou,
jak plavec zbloudilý sním v nostalgii zas:
že duch můj poznovu si kathedrálu stvoří
té hrdé Samoty, již zpupně pobořil,
kde světla vzpomínek v lamp starém zlatě hoří,
hru lesků lijíce do hrobek mrtvých chvil,
[11]
té hrdé Samoty, kde vše se zapomene,
kde vše se uklidní, čím duch je uštván, chor,
jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené,
co skály vzdálené rve náraz vln a vzdor.
12