Mrtvé přátelství.
Et de longs corbillards, sans tam-
bours ni musique, défilent lente-
ment dans mon âme...
Baudelaire, Spleen.
Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy
den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát,
z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí,
sám, smutný poutník, zas jdu prázdnem pustých lad...
V tu dálku bezcílnou, jež v tvrdou noc se chýlí,
zkad jezer Neznáma kvil tichý slyšeti,
jen vlídná vzpomínka, jak sesláblý a bílý
jas lampy stažené plá ve tmy paměti...
Jen vlídná vzpomínka, jak v podzim hřbitov bývá,
když slunce rozzáří se jako v kalném snu
do vzduchu mokrého, v němž vůně zvlhlá splývá
a v plochy leštěné se klade mramoru.
Vše v posléz povlekne šeď kajícnické řízy:
v těch sadech Minula, na stezce zapadlé,
25
kde nikdo nechodí, vše barvy, tóny zmizí
jak obraz chycený jen letmo v zrcadle.
A jenom po čase snad záchvěv ještě vzruší
mou mysl zklidněnou, tím bolem z dávných dnů.
Tak po snu zklamaném vždy hořkosť usne v duši,
když skutečnosti šeř se zatkne v duhu snů.
26