V ospalém vleku noční mře doba.
Hodina míjí, hodina vstává,
za ruku pojímá uspanou družku,
by šla s ní na vždy
v temno Času.
Z černa to v černo přechod je stálý,
míjení dlouhé, zmírání těžké,
zatím co vzdálené rytmy se chvějí
z Věčnosti jezer
v táhlém stenu,
mohutná hymna, akkordy temné,
ve tmách se vlní, ve tmách se tlumí,
žalobné úpění, zoufalství protest,
vítězný chorál
chmurné Smrti.
Neznámí mrtví, neznámí bratří!
Žalobné hlasy z Věčnosti klína,
znějící tesklivě k mému teď sluchu,
výkřiky táhlé
zašlých rodů!
Bolestí vašich tragické tóny
v oponu černou duše mé tkají
těžký květ smuteční pohřebných žalů
v zapadlých hrobech,
v kryptách chrámů,
bolestí vašich tragické tóny
v duši se ryjí, v uspanou duši,
v hladinu chvějivou, v citlivou blánu
napjatou tence
v tichu noci,
jako když v podzim vichřice nával
v zpuchřelé mrtvo pustého domu
vboří se násilně, vboří se těžce,
v mlčící chodby,
v prázdné síně.
Neznámí mrtví, neznámí bratří!
Do vašich duší kladu svou duši,
s vašimi výkřiky mísím své vzdechy,
s vašimi smutky
žal svůj vážu,
v mohutnou hymnu pojím se s vámi,
aby tmou zněla, aby v tmách mřela,
žalobné úpění, zoufalství protest,
vítězný chorál
chmurné Smrti!