Ty dítě mé, jak shlédl jsem tě kdysi
s tou slzou velkou na tvůj malý zrak,
líc zapadlou a zádumčivé rysy
ve tváři tvé, a přece milé tak,
ty dítě mé, v cár vetchý zahaleno,
ať jakékoliv žalu tvého jméno,
mně na prsa ten jeho padl tlak!
Já viděl cos v té tváři tvé se chvěti,
co skrýval stud, a ty se’s nechtěl ptát,
jen: „Matka?“ děl’s a my jsme všichni děti,
když cit ten počne v naší hrudi tát.
A ty’s jen děl: „O prosím, slitování,
kdo matka má a kde, mně rcete, páni,
mně vyčtli to juž všichni nastokrát.
Dnes dospěl jsem juž dvanáctého roku
a šepot lidí dospěl k vrcholi,
vždyť slyším jej juž na každičkém kroku,
u mistra v díle, cestou ze školy –
a běžím k vám, když vyhnali mne všady,
ať světem dál juž potácím se hlady,
to jak ten úsměch věru nebolí!“ – –
Kdo matka tvá? To ví jen Bůh a ona,
a její klín tě sotva pohostí,
když dávno juž ta hříchu těžká clona
jí vzala cit i slzu lítosti.
Leč matka-li se, dítě, za tě stydí,
buď matkou ti to velké srdce lidí
v těch teplých prsou pravé lidskosti! –
My bez dechu jen zřeli v líčka svadlá –
ó prosím Vás, vždyť nemá zhola nic,
ni místečka, kam slza by mu padla,
když rozrývá lesk jeho zřítelnic.
A na cestu ať bídnou juž či klidnou,
kde pro chleba sny do mrazu až stydnou,
kdo křížek dá, tvou, dítě, zlíbá líc?