Verš prvý, hochu můj, kmitl se hlavou.
Péro jej zachytlo! Jak pěkně zní.
Přítel tvůj odhad’ v něm jiskřičku pravou.
Vloha je odkryta. Kam nyní s ní?
Verše tě vzrušily, verše tě spily.
Úspěchem úžasným náhle jsi jist.
– Býval’s tak srdečný, býval’s tak milý.
Poslední, dítě mé, píšu ti list.
Bludičky z daleka vábí a šálí;
podivný vyrůstá v srdci tvém cit.
Ty jsi tak veliký, svět je tak malý!
Ty jsi tak záhadný, ty jsi tak skryt!
Verš tobě bizzarní v hlavě dnes hučí – –
Bylo by krásné tak v knize si číst –
Nade dnem banálním zjitřený žlučí – –
Poslední, dítě mé, píšu ti list.
S gestem jdeš znaveným: lidé jsou hloupí,
hloupý je život a hloupý je sen.
Vlast tvoje pole je zhnojené troupy.
Talentu tvého svit září tu jen.
Loreley láká tě pohádky rynské?
Na to vše postačí kupletu hvizd.
– – Jak je to pitomé, jak je to svinské! –
Poslední, dítě mé, píšu ti list.
Půvabná minulost za tebou leží,
nejistá přítomnost víže tvůj krok.
Nejistou budoucnost čaroděj střeží.
Kterak tě ochudil poslední rok!
Fantasmat rej v hlavě neukrocený.
Chiméru vlečeš ty nudou všech míst.
Úspěchy! Poklony! Ovace! Ceny!
– Poslední, dítě mé, píšu ti list!
Jen v prvých číslech když tisknou tě listy.
Na to už nemyslíš, máš-li co říc’?
Jaké to úspěchy karrieristy!
Neseš se, velebné, naduté nic...
Klid práce? Rozptýlen nevolky volky
vzpomeneš na čas, kdy býval jsi čist.
Kavárny! Pletichy! Klepy! A spolky!
– Poslední, dítě mé, píšu ti list.
Po skrytých pohnutkách zrak tvůj teď slídí.
Kramářský obzor tvůj, kramářský vkus.
Nevěříš v principy, nevěříš v lidi.
Modní jsi, ubohý! Poslední z hrůz!
Kterak jsi ochuzen! Máš jen svou pýchu!
Máš přízeň ničemů! Byl bys ji snes’?
Umění! Viď, je to slovíčko k smíchu!
– Posledně, dítě mé, psal jsem ti dnes!