KYTICE.
Kdo že to asi?
Kdo že mně bude hladit mé vlasy,
v čelo mne líbat, na rty a líc,
za ruku vezme, řekne: Má ženo!
a já mu vrátím nejsladší jméno –
koho že obejmu, láskou se rdíc?
Kytice milá!
Kvítky jsem trhala, sama je vila,
sama kdys v zahrádce sázela v řad;
pěstila z rána, pěstila za dne,
z večera s rosou plátečky ladné
líbala v touze – po milém snad?
Kdo že to asi?
Spěj a pluj ruče. S tebou ať hrá si
stříbrných vlnek šumivý rej.
Spěj a pluj ruče! Kytice milá,
polibky vroucí, co jsem ti vsila
ve květ tak čisté, milému dej!
25
Spěj mi a pluj!
Miláčku můj,
chyť si ji sám.
Jsi-li ten pravý,
kytici s hlavy
lepší ti dám!“.........dám!...
„A já tou chvílí k šťastné náhodě
lodicí čeřil vlny na vodě
a sítě rozhodil. Leč Bůh to ví,
kde myšlének mých pestré osnoví
se splétalo a čí je tkala dlaň!
Já v dál se zadíval v tu úzkou vodní pláň,
kdy sen mou duši v báji kolébal
jak loďku mou těch vlnek hravý šum. –
Pták s trylkou slétal volně ku břehům
a každou snětí nápěv měkký vál
a v bílých květech chtiví motýli
a v hravých vlnek tajném ševelu
se list i větve křovin brodily.
A já tak myslil, čím je život nám,
jejž svým jen srdcem cítíš každý den,
ať k práci jdeš či zlatým vidinám
26
a ke krbu se vracíš nekliden.
A já tak myslil, jak vždy u dveří
jen prázdno síňky tebe uvítá
a nic ti v ústret kroků neměří,
by s čela pot a víčka zalitá
ti slíbalo jak slunce rosný květ.
A ty jen cítíš v prázdno hruď se chvět,
k níž ruka s čela mrazně poklesá –
ó čím ti je ten lidí plný svět
a chleba tíž i s vírou v nebesa?!
A jedno srdce, jedna teplá dlaň
ti všecko navrací a vonný, pestrý květ
ti rozseje v života spráhlý lán.
Mít milenku – a býti milován!!
Je hříchem to? – Já dal bych život zaň!...
A jak tak vlnku jiná dohání
v stříbrném kmitu, tichu pohádek,
jež sen mi vplétal hravě do skrání,
a jak tak hledím ke dnu do řeky:
kytici pestrou z růží, pomněnek,
do sítě své jsem hbitě ulovil! –
O touho má, ty sne můj daleký,
27
v dál prchavá a luzná myšlénko!
Kdo dlaní svou ten květ tak něžně svil,
že v každém plátku vidím okénko
a za ním smavý, dívky kyprý ret,
ten žhavý ret, jejž sluncem zřel jsem plát –
a sotva zřít a sotva domyslet,
já zulíbal je všecky nastokrát!!
A rázem vesla do vln ponořil.
Ať rájem juž ten kraj mi hovořil,
tou vodou vzhůru plul jsem do čila,
kde poprv vlnka routu smočila.
A plul jsem, plul, až k břehům šuměly
ty vlny let mé loďky veselý
a listů báji spletly dumavou –
a pták, jenž ticho v křoví pěl,
ten jásot nes’ mi k nebi nad hlavou!
A plul jsem, plul, kam srdce bilo mi,
kam toužil ret a prsa vášnivá,
jak tušila by cíl svůj vědomý,
kde pro jich květ se slunce ukrývá. –
28
Tu na břehu – ó pravdo ze zlata!
nad slunce zář a vonná poupata
jsem oči její, tvář zřel plát
a dřív než touha doletí:
já zulíbal je tisíckrát!
A květ nám voněl v objetí,
jejž zlovila má sítě –
„Jej tobě svila dlaně má!“
„„Nám Bůh je vrátil oběma
i s nebem svým, mé dítě!!““
29