Básně (1889)

Antonín Jaroslav Klose

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
ANTONÍNA KLOSE.
V PRAZE NÁKLADEM VLASTNÍM POMOCÍ „STÁLCŮ“. 1889.
[1] Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.
[2] ŠEDINÁM MATČINÝM A POPELU OTCOVU POSVĚCENO.
[3] SVĚT.
[5]
STROM.
Strom před mými kdys okny kvet’, já nemoh’ ven jím prohledět. A dlaň jsem přitisk’ na čelo, že mi tak touhou hořelo po kráse, báji v světě tom, jež zakrýval mi květný strom. A s písní ptáci létali se stromu větví do dáli – Já s nimi létal na sta mil ze svého hnízda, dětství chvil, a v duchu jsem jen prosil, ždál: kéž do světa juž vidím dál! 7 Tak krásno je se zamyslet. A zatím prchla řada let a jak jsem zraky z dlaní zdvih’, paprsek z venčí mih’ se v nich, strom řidne, listí padá –: o Bože, pustá lada!! 8
KUS CHLEBA.
Tak hledíš dnes, jak děl bys: slitování! Ó neboj se, já počkám ještě chvíli, než sevru tě svou chvějící se dlaní. Jen nehleď tak! Cos v tobě lká a kvílí, tvé jamky zejí jako kalné oči, když nemá hruď, co k ukojení třebatřeba, a ruka prázdnem zimničně se točí: Chleba! Chleba!! Já neptám se, co na tě skráplo potu, co v sobě vzdechů máš, se nečítá; vždyť ten i ten, co vydán na tu psotu, má za krev tebe s těží do syta! A stár-li pak, přec probírá to v duši, kam sen svůj dal a nač je žití třeba – jen dlaní svou ty horké slzy suší: Za kus chleba!! 9 Leč jsem ti práv! Já ctím tvůj pohled vlídný i velkosť tvou v tak těžkém úkolu, když po práci se sklání večer klidný a rodina si sedá ku stolu: vždyť úsměv má ten zástup mladých duší, jejž ty jim dáš – ač ony sotva tuší, co zkusí dlaň, než dá, co k žití třeba: Kus poctivého chleba!! 10
KOLOVRÁTKÁŘ.
Co osud ne, to doved’ zdárný synek, a věk co ne, to sdrala lidská hluš: vlas do běla a chmury upomínek a zrytá tvář, ať prací, slzou juž – jen kolovrátek na zad s popruhem mu zůstal dosud věrným soudruhem. A na půl slep a skoro hluch on děl jen vždycky: Zaplať Bůh! Noc padla k zemi na bělavém hávu, i havran mrazem v úkryt kdesi tíh’; on z města šel, kde lidem pro zábavu za chleba hrál a za groš dával smích. A kde tak síně v zlaté nádheře, tam postavili psa si před dvéře – on slyše cos, a skoro hluch, jen odpovídal: Zaplať Bůh! 11 A vločky sněhu dál v tu noci mhavou jak jemu v duši vzdechy skrápějí – a on jen kýv’ si k tomu těžkou hlavou, když nohu zdvihal z tůně závějí a v prázdnou dlaň pak hleděl k posledu, kde jenom slza ztuhla do ledu... je na půl slep a skoro hluch a řekne zvykem: Zaplať Bůh! Jsou chatrné juž prý to melodie, kdy sám i stroj tak mnohdy přeskočí, a ku plesu-li mláď si ruce svije, tu dědek píseň sotva dotočí – a chvící dlaň se plouží v kolovrat, by dál moh’ jíst a lidem v kolo hrát – leč na půl slep a skoro hluch děl s povzdechem sisi: „Pomoz Bůh!“ Eh, noc a mráz jak lid má hluché uši – i Bůh tak mnohdy k bídě neslyší! a míň-li kdes o sešlou, lidskou duši, ni vrabec proto tikot neztiší – 12 Zpol zapadlý a v prsou tuhý mráz, chyt’ za kliku a točil v ráz a snáz a vesele, až slep a hluch pad’ v závěji: Nu zaplať Bůh!... 13
DÍTĚTI, JEŽ HLEDALO SVOU MATKU.
Ty dítě mé, jak shlédl jsem tě kdysi s tou slzou velkou na tvůj malý zrak, líc zapadlou a zádumčivé rysy ve tváři tvétvé, a přece milé tak, ty dítě mé, v cár vetchý zahaleno, ať jakékoliv žalu tvého jméno, mně na prsa ten jeho padl tlak! Já viděl cos v té tváři tvé se chvěti, co skrýval studstud, a ty se’s nechtěl ptát, jen: „Matka?“ děl’s a my jsme všichni děti, když cit ten počne v naší hrudi tát. A ty’s jen děl: „O prosím, slitování, kdo matka má a kde, mně rcetercete, páni, mně vyčtli to juž všichni nastokrát.“nastokrát. „DnesDnes dospěl jsem juž dvanáctého roku a šepot lidí dospěl k vrcholi, vždyť slyším jej juž na každičkém kroku, u mistra v díle, cestou ze školy – 14 a běžím k vám, když vyhnali mne všady, ať světem dál juž potácím se hlady, to jak ten úsměch věru nebolí!“ – – Kdo matka tvá? To ví jen Bůh a ona, a její klín tě sotva pohostí, když dávno juž ta hříchu těžká clona jí vzala cit i slzu lítosti. Leč matka-li se, dítě, za tě stydí, buď matkou ti to velké srdce lidí v těch teplých prsou pravé lidskosti! – My bez dechu jen zřeli v líčka svadlá – ó prosím Vás, vždyť nemá zhola nic, ni místečka, kam slza by mu padla, když rozrývá lesk jeho zřítelnic. A na cestu ať bídnou juž či klidnou, kde pro chleba sny do mrazu až stydnou, kdo křížek dá, tvou, dítě, zlíbá líc? 15
ŽEBRÁK.
HleďteHleďte, jak prosí! Uvadlé ruce – na podzim listí – sepíná s těží včera i dnes, zkalené oči žalem vás jistí, jak žitím vrávoral, nežli tu kles’. Na tvrdém dláždění v kámen se promění koleno chvící. A jde-li tu kdosi – ó dejte si říci: hleďtehleďte, jak prosí! I on měl mládí! V nadějích hruď mu plála též zlatem. Kdo že by neměl pestrých snů chrám?! Že mu kdes otec zahynul katem, že i svou matku nepoznal sám, 16 může-li za to? Kdo se s ním vadí, že bylo klato to jeho mládí, že stár tu prosí, když neměl výhon podporu přímou?! – Nechtějte vzdorně jíti dál kolem, hleďtehleďte, jak hladem, chvěje se zimou! Vždyť i ti havrani, letící polem, mají lup k pohodlí! A on se pomodlípomodlí, jak se jen sluší – až, zbude-li cosi, za svoji duši – HleďteHleďte, jak prosí!!... 17
K BOHU ČI ČLOVĚKU?
Je jarní den a první paprsk láme se malým oknem v chudou světnici. Ó pozlátko ty, oku, duši známé, jak chytají tě děti lačnící na vlhké zdi a černé podlaze do cárů svých tak čile, přeblaze! A hrají s tebou, otvírají ústa, zimou i hladem suchá, pobledlá – – však záře ta je všeho prázdna, pusta, a robátka juž dva dny nejedla... Je pohladivši polo zoufalá přes domu práh se matka belhala. Na blízku kostel je. Však Bůh je všude! A dumala: Tou bídou pokleslá jsem stokrát k Němu zrak svůj povznesla – a k lidem dnes své ruce zdvihla chudé... 18
KŘÍŽ.
Je„Je slabosť to a zvyk jen lidí, již líně hledí k osudu – mne křižovat se neuvidí, co živ tu s vámi pobudu. Já s holou hlavou kolem Krista a nešel s prstem na čele –: Z vás mnohým krov se k rakvi chystá a v blahu dlí má chalup čistá, jak podušek když nastele! Jen rozumu v to bodnout hrotem a víry v prach se rozdrtí – jak nic nebylo před životem, tak prázdno je tu po smrti. Či hodina vám byla štědrá za modlení ta přemnohá? Ať řeže mráz, ať pálí vedra, v byt útulný se chytrý vedrá – a blázen zmírá u Boha!“ 19 A kolem stolu na soudruhy pak sedlák Mudra hrdě shléd’ – má mnohý juž tak život tuhý a mnohý čítá řadu let; leč po těch slovech každou tváři jak mráz by s vichrem v koru svál, přec nikdo neděl: Bídný lháři, jenž od mladosti hlídá k stáří krk vytylý a pak nic dál! A nikdo neděl: Co pak hřeje ty děti dnes i po roce, když bída padla na veřeje a hrouda země na otce. A nikdo neděl: Co pak sílí těch všechněch lidí dlaň i dech, co slunce, stín má v pouť sta mílí a proč, když konec přec se chýlí, ten kříž se chvěje v lidských rtech?! „Dlaň titěrná a zrak váš slepý“slepý,“ smích Mudrův rázem k slovu pad’pad’, „si nedochůdčat hračky lepí, by svědomí v nich mohlo spát! 20 Ať jakýmkoliv je vám zjevem, je hozený to křížem trám – a před tím shnilým, prázdným dřevem, byť tich’ i dech mi v boku levém, já nesmekl a nesmekám! –“ Jak vstát chtěl každý naposledy, dlaň na stůl padla po zvyku a hrdý smích pad’ na sousedy a Mudra chytil za kliku. A v tichý kraj, kde spí i zvíře, v noc měsíčnou, jak byla dnes, teď lidským rtem a lidské víře smích divoký se Mudrův nes? – – Kde v tlumu skal se cesta tratí a Mudra šel tu k domovu, kříž veliký u větrem klátí a on tu zůstal drze státi: „Nuž tobě řku tu poznovu.“ A chytil kříž svou silnou dlaní a nocí šel jen lomu sten. „Což u věčném’s tam Kriste spaní? 21 Já k životu tě budím jen –!....“jen –!...“ A shora pád a výkřik zdola: a Mudra mrtev k zemi kles’, a k jeho hlavě rozražené, teď nepokryté, obnažené, ten velký kříže padl tes. 22
NOC.
Je tichá noc. I zvon, když s věže bije, přitlumí hlas a ptačí melodie juž dávno v hnízdě jsou jen dechem láskylásky. Jen chvílí křik a hlahol bujné chásky zaléhá v ticho temnou ulicí, i lačný upír, kdesi letící, se schoulí, zlekán, ku zdi výklenku, by ticho dál ved’ svoji myšlénku. Noc klidně bdí a chytá u dveří si dech a vzdechy těch, kdo nevěří, že dal ji Bůh, by lidem v denní jed a v mraznou skráň a duše zášeří sypala zář a vonný jara květ. Je pozdní noc. Ó toho veselí, jež v každou chvíli má svou neděli a smích svůj tam, kde cit už prázdný je, a na rány lék noční orgie, jež ubodá, co den snad nezryje!... 23 Já nekárám. Leč výš tu v komůrce, se vetchá ruka shání po kůrce, již podala by děcku robátku. A chvící hruď, co sotva tají hlad, dnes místo spaní jakous pohádku tam dítěti se snaží povídat. – 24
KYTICE.
Kdo že to asi? Kdo že mně bude hladit mé vlasy, v čelo mne líbat, na rty a líc, za ruku vezme, řekne: Má ženo! a já mu vrátím nejsladší jméno – koho že obejmu, láskou se rdíc? Kytice milá! Kvítky jsem trhala, sama je vila, sama kdys v zahrádce sázela v řad; pěstila z rána, pěstila za dne, z večera s rosou plátečky ladné líbala v touze – po milém snad? Kdo že to asi? Spěj a pluj ruče. S tebou ať hrá si stříbrných vlnek šumivý rej. Spěj a pluj ruče! Kytice milá, polibky vroucí, co jsem ti vsila ve květ tak čisté, milému dej! 25 Spěj mi a pluj! Miláčku můj, chyť si ji sám. Jsi-li ten pravý, kytici s hlavy lepší ti dám!“.........dám!... „A já tou chvílí k šťastné náhodě lodicí čeřil vlny na vodě a sítě rozhodil. Leč Bůh to ví, kde myšlének mých pestré osnoví se splétalo a čí je tkala dlaň! Já v dál se zadíval v tu úzkou vodní pláň, kdy sen mou duši v báji kolébal jak loďku mou těch vlnek hravý šum. – Pták s trylkou slétal volně ku břehům a každou snětí nápěv měkký vál a v bílých květech chtiví motýli a v hravých vlnek tajném ševelu se list i větve křovin brodily. A já tak myslil, čím je život nám, jejž svým jen srdcem cítíš každý den, ať k práci jdeš či zlatým vidinám 26 a ke krbu se vracíš nekliden. A já tak myslil, jak vždy u dveří jen prázdno síňky tebe uvítá a nic ti v ústret kroků neměří, by s čela pot a víčka zalitá ti slíbalo jak slunce rosný květ. A ty jen cítíš v prázdno hruď se chvět, k níž ruka s čela mrazně poklesá – ó čím ti je ten lidí plný svět a chleba tíž i s vírou v nebesa?! A jedno srdce, jedna teplá dlaň ti všecko navrací a vonný, pestrý květ ti rozseje v života spráhlý lán. Mít milenku – a býti milován!! Je hříchem to? – Já dal bych život zaň!... A jak tak vlnku jiná dohání v stříbrném kmitu, tichu pohádek, jež sen mi vplétal hravě do skrání, a jak tak hledím ke dnu do řeky: kytici pestrou z růží, pomněnek, do sítě své jsem hbitě ulovil! – O touho má, ty sne můj daleký, 27 v dál prchavá a luzná myšlénko! Kdo dlaní svou ten květ tak něžně svil, že v každém plátku vidím okénko a za ním smavý, dívky kyprý ret, ten žhavý ret, jejž sluncem zřel jsem plát – a sotva zřít a sotva domyslet, já zulíbal je všecky nastokrát!! A rázem vesla do vln ponořil. Ať rájem juž ten kraj mi hovořil, tou vodou vzhůru plul jsem do čila, kde poprv vlnka routu smočila. A plul jsem, plul, až k břehům šuměly ty vlny let mé loďky veselý a listů báji spletly dumavou – a pták, jenž ticho v křoví pěl, ten jásot nes’ mi k nebi nad hlavou! A plul jsem, plul, kam srdce bilo mi, kam toužil ret a prsa vášnivá, jak tušila by cíl svůj vědomý, kde pro jich květ se slunce ukrývá. – 28 Tu na břehu – ó pravdo ze zlata! nad slunce zář a vonná poupata jsem oči její, tvář zřel plát a dřív než touha doletí: já zulíbal je tisíckrát! A květ nám voněl v objetí, jejž zlovila má sítě – „Jej tobě svila dlaně má!“ „„Nám Bůh je vrátil oběma i s nebem svým, mé dítě!!““ 29
OPUŠTĚNÁ.
Hvězdnatá noci! Vzpomínky vroucí! Kdo by svou od vás odvracel líc? ať blahem cítíme srdce své tlouci, či jen vzdech dáte nám, klid nitra rvoucí, jež si jen uleví, v hloubi se chvíc: Nikdy juž víc? Na stromech se tkalo bílo, růměn dívkám na líce, v hrudi touhou srdce bilo, když se vily kytice. Létla vesna v usmívání nad sadem i nad nivou, házela květ plnou dlaní, se rtů píseň zvonivou. 30 A ona jen vzala z poupěte plátky, plátečky svěží o jaru sníc: – „Za čas-li dlouhý, za čas-li krátký vrátí se můj milý, vrátí se zpátky?“ A v lístky pad’ vánek, vzal jí je z dlaně zašuměv ticho: Nikdy juž víc! Každý domek – hnízdo ptačí, bez mláďat ni jediné, matky hruď tam sotva stačí dechům lásky rodinné. Bylo léto. V loubí stínu vál jen dech a lásky hles. „Pěstuj si juž rozmarinu!“ šeptly sladce rty to kdes. A nad její oknem viselo s římsy hnízdečko – líp je: trosky jen, říc’. Když pták lét’ kolem v zobáčku s čímsi a s písní mu družka vesele vstříc, úkrytu toho sotva že vším’ si zamíhav křídly: Nikdy juž víc! 31 Doma teplo. S listím venku vítr rejdil, dul a vál – v povídačkách ve přístěnku hoch svou milou celoval. V teplé síni v skok a hbitě točilo se vřeteno – ale více než v ty nitě, v oči hochů hleděno... A ona jen sama v prázdnu těch chvílí sepřádá nití do statisíc, utírá skráň a pílí a pílí – leč dnes v tom člunku lká to a kvílí, jako by z pustých, chřadnoucích plic: Dušenko drahá, nikdy juž víc? – Pusto, mhavo – mráz a ledy – sníh se vzduchem prohání, jenom někdy v kraj ten bledý vpadne hejno havranní. Ticho, bílo. Sněžnou cestou rolniček hlas veselý: jak by, že to za nevěstou, i ti koně věděli. 32 A ona jen doma vzpomíná, touží, o jarním lístku zavatém sníc – v duši to mrazí, den se jí dlouží a na ty-li květy, co v ledu plouží její se oknem, ukládá líc, dí si pak sama: „Nikdy juž víc!“ – 33
PSANÍ.
Ať večer jde, ať vstává ráno, či mírem dýchá poledne: jak vše by bylo z růží stkáno, když k tomu stolku zasedne. A papír vezme čistý, bílý – tak v lese voní fialky – a hlavinku svou v dlaně schýlí, a zadívá se do dálky. Pak usměje se maně, sladce, a péro nové namočí, a tahy juž v té první řádce paprsek vede z podočí. Teď rozskočit se ňadra zdají – to na ni myslí nejspíše! – však o nejhlubším dechů taji mu vše to věrně vypíše. 34 Juž skráně hoří, zrak je žhavý, a ret jen volá po rose – ó to té mladé, snivé hlavy teď celé nebe dotklo se. A všecko to v tom psaní stojí – a zda je bude čísti rád? Ó každý tah v tom písmen roji mu tváří její bude plát! Pak podpis malý. Dvě, tři slova, sem pozdrav snad by ještě vnik’! A klidně pak to přečte znova, zda správné „i“ a přechodník? – A na popsané hledíc blánky pak dumá – rdí se z lehýčka –: ó víc nežli ty čtyři stránky dal mžik by, jedna hubička!... 35
VDOVA.
Což dřív! Leč teď? A přece zbylo jí, co bez trní, ač rány nehojí, jí v srdci chvícím splétá vzpomínku. Ba vezme-li to dítě do rukou, jež okem, tváří, rovno tatínku – div prsa k tomu štěstím netlukou! To dítě vším je matce pro ten svět, a poctivosť pro cestu vdovinu. Jen hejsek v ulici, jenž rád kýs trhá květ, s chtivostí hledí v její nevinu a lidské davy s drzou potupou ji míjí dnes a v každou hodinu tu její česť div slovem nezdupou. A to jí také zbylo k životu! Pak tíže chudoby, by krušněji šla v mlhavém a drsném klopotu, 36 a jasní-li se čelo k naději, by mrazila ji skráně u potu, jenž vytryská ji krušné při práci, až klesá únavou a ruka krvácí. Leč šije dál, ať tak juž nebo tak – jen na mžik stane v chvíli nejvyšší, než myšlénky zas k práci utišíutiší, a zahloubí svůj teskný, kalný zrak v ten malý obraz, chotě podobu – a zas je k dílu silna na dobu. Když přijde večer, jiným k pohodlí, jen ona pílípílí, nežli může spat. Pak s děckem svým se chvíli pomodlí a zulíbá v něm muže tisíckrát; i usne s ním a v kouzle snů vše blaho cítí zašlých dnů. 37
ROMANCE Z 19. STOLETÍ.
Ó paní má, vždy touhou hoře k vám všude spěl bych, věřte mi: ať byla byste na dně moře či ve hvězdách kdes nad zemí. Vždyť, slza-li se v dny mé chýlí, váš ret ji hbitě odsměje, že místo vloček touže chvílí jen růží cítím záchvěje. A mám vás rád, že kol vás cosi nad kouzla ráje poletá – váš zjev se líp než cudnosť nosí a stydlivěj’ než koketa. A mám vás rád, že nejste skoupá: vždyť smím se dívat na nožku – a když se k smíchu taktem houpá, já zlíbal bych i punčošku. 38 A mám vás rád, že žhavý, snící se zrak váš skrývá do líček, když, co juž nelze slovem říci, vám říkám v tichu hubiček. Leč přisahám vám na to, paní: mám nejradší vás proto jen, že máte muže k zulíbání, jenž láskou slep je, spokojen. Váš krb je pro mne vždycky teplý a výtečný je manžel váš: kde na „zdrávas“ my ruce sep’li, on kříž si dělá v „otčenáš“! 39
EGOISTA.
Takt hudby plnil hruď i sál. V pilíře stínu, kde jsem stál, jsem viděl nožku opodál, ukrytu zpola šaty. A jak jsem chtivé zraky zdvih’, já postřeh’ ručku jako sníh a slunný hled, jenž byl tak tich, a v tváři úsměv zlatý. Ta dívka byla spanilá. S ní nejkrasší, jež tančila, se měřit sotva stačila a ona – opuštěna! Zřím hlavinku, jak hnula jí, a nožky, jak se potají do taktu sladce houpají – vždyť je to také žena! 40 A nikdo nešel s poklonou!... V ten mžik mně byla madonnou, k níž, ukryté zpol za clonou, zrak smí jen obdiv nésti. Leč rázem žár mi hrudí šleh’, skráň hořela a chvěl se dech: ji moci tisknout v ramenech – co blaha v tom i štěstí! A po objetí touhou zpit, přec nešel jsem ji poprosit. Já vím: těch lidí každý cit pak moh’ se rázem probudit a rvali by se o ni. Tak ve světě juž bývá dnes: ne krása, jež je skryta kdes, leč lidí prst a chvály hles k ní zrak i duše kloní. Tak skoro jak v tom přísloví, kde norec poklad vyloví, vděk světa sobě – bláhový! a lidem dává zlato... 41 Že neprosil jsem k tanci Vás, pil zrakem, duší z Vašich krás a Vy jste měla dlouhý čas –: odpusťte, prosím, za to! 42
JSME JAKO KLASY. (Strýci Josefu Krausovi.)
Ať kdokoli a kdekoli, jsme jako klasy na poli, kde zrno v zrna pučí – a nevíme, zda hromu ráz či ruka žence požne nás, ty bohaté i chudší. A v příští chvíli neznámé bouř nejspíš klasy poláme, kde stonek, zrno větší – a zda pak jiným je ten svět? či viděl’s list se pozachvětpozachvět, když puklo srdce něčí? Je hra to, sen či chcete-li, je nic to, milý příteli, jež dnem i nocí roste, 43 a kolik ještě prokletí a snů i klamů proletí to živobytí prosté? A přece člověk touhu má a přemýšlí, se zadumá, a dílo rukou zmahá – Jen kde té síly, Bože, vzal a rosy na svých skrání pal a štít na prsa nahá? Jsme jako klasy na poli... Ó ne, teď kdes to hlaholí z náručí ženy: táto! A otec-muž se usmál tak a síly pln byl jeho zrak a jeho pot byl zlato!..zlato!... 44
PODZIMNÍ VEČERY.
Podzimní večery, dumné a chladné, s tím retem zamlklým, bojím se vás, chvěju se jako strom, že mu zas spadne list, jenž mu dodával vděku i krás. Podzimní večery, jasné a snivé, dech váš pln vzpomínek mám vždy tak rád: s vámi ta duše má obrázky tklivé v barvách tak lahodných umí si tkát. Podzimní večery! V tom lidském žití ve vás tu pravdě jsme nejblíže snad; hledíme vzhůru, jak hvězdy se třpytí: zář padá v oči nám, do těla chlad. 45
VLASŤ.
SVÝM KRAJANŮM.
47
„PÍSEŇ.“ Slovutnému Jos. V. Sládkovi.
Sláv pyramidy, zlata skvostné tůně i gloriolu v čela vítězná, tam sněhy hor i jarních sadů vůně, zde na šíj’ robů pouta železná – těm řady vojsk a moře vlny burné i lodí dav, jež perly svážely, a jiným v posled boží dlaně tvůrné v oasu žírnou pouště oděly. A v úděl nám, že národ počtem těsný, jen malou zem jak hnízdo slavíků – však lásky sen v ní, květy bujné vesny, by lid i v bídě zpíval ze zvyku. A zpívá si, ať venku mráz juž hvízdá či chmura v noc nad krajem rozpjata, a zpívá si, ať jestřáb v ptačí hnízda na mladá vylét’ k lupu písklata. 49 I slavnou’s byla při tom snivém pění, až záře hvězd ti plála nad čelem, leč třikrát větší ve svém utrpení, jež dal ti Bůh tak hojným údělem. Ba vyštvala tě, sirou holubici, z vlastního hnízda hejna krkavčí – a kde dřív háje, štěstím dumající, tam holá stála dřeva popravčí. A země bídna, trn a ostré hloží, jímž každá hruď do krve sedrána: Co v potu lid a vůle dala boží, nám vrahů zlobou rvala Morana. Leč neurve, byť peklo měla k straně, co života je naším zázrakem: My za hvězdou šli k dáli odhodlaně, když přítomnosť juž byla soumrakem. A zázrak náš? Toť prostá píseň česká, jíž rety mroucí k jaru ožily, to v pestré nivy vinoucí se stezka z té pouště věčné, smrtné mohyly! 50 To píseň prostá, chvící celou duší dítěte snivou z prsou máteře, již ani plamy hranic nevysuší, ni neztichne, vyštvána za dvéře. Ó je to píseň, která dechem pučí a v duši děcka hravě přelétá, když máť je rodná tiskne do náručí a posýlá s ní dítě do světa. A plna snů a pohádek a zvěstí ta mladá hruď pak zpívá poznova: Co matičky jí vdechlo lásky štěstí, to v písni lidem poví do slova. A poví tak, až srdce jedno chvění i v staré krvi žhavý proudu žár – a dal-li Bůh nám velké utrpení: my píseň vzali k lodi za stožár! A budem’ plout, ať vlny v bouř se valí, ať plachty dmou se vichrem mrazivým, a budem’ plout i slibů přes úskalí vpřed za myšlénkou, cílem zářivým! 51 A písní tou, matičky z naší půdy, svých dětí sen a zdobte duší pel, by každý srost’ s tou krví české hrudy a za ni v boj a ku vítězství šel. Za myšlénku a práva volné dechy ne s proseb plnou hrudí ubohou: dnes mužně vpřed, mé drahé, krásné Čechy, až slunce vzplá zas Vaší oblohou!! 52
ŠAŠEK KRÁLE VÁCLAVA.
Roh„Roh rázně ať juž hlaholí! Chcem’ do lesů a do polí, by nám též jednou bylo štvát, když nás štvou za den tisíckrát –“ král Václav dí dnes vesel. A každý pán, jak bývá juž, byl rázem k honu celý muž a v žert měl na sta hesel. Zář slunce hrála v zeleni a v kraji vůkol žert a smích, a před ním štvaní jeleni v těch krásných lesích zbirožských kroužili pro zábavu. A Václav král a jeho šíp a šaškův časem řízný vtip tu měly dobrou stravu. 53 Až ztratili se družině – – „Ba při sám Bůh! jak bohatý je kraj můj od hor k bystřině, od hradů pyšných do chaty, jež bohata je klidem. A celý kraj ten český je, jak Bůh když jaro uvije a dá je v srdce lidem.“lidem. „VšakVšak žel mi, žel, snad po mně kdys zde cizák bude na honu a zvrátí drze každý rys těch dobrých, starých zákonů, že nezbude ni zvěře!!“ Tak v dumě pravil Václav král a prudším cvalem hnal se dál kraj velkou slzu měře. I šašek v smích se rozplakal –: „Tvá Výsosť – buď mně milostiv, že lichým je mi velký žal, jenž trápí tě, když – jaký div? tu zem tak znáš, můj pane! 54 Však myslím si tak v předtuchách, že dost vždy bude po Čechách kořisti, pány štvané. Snad z davu orlů, jelenů, tu jeden bude vzácný host – však lovců cizích plemenu tu lupu zraje dost a dost přes vzdechy Tvé i stesky: Jich terčem bude zlata důl, hruď sedláka i v plotě kůl a v ústech jazyk český! A to těm lidem za sta let lov bude věru nejdražší. Nač se Ti proto zamýšlet, že z Čech kdo honbu vyplaší – ať kdo chce tomu věří!“... Dnes v prázdno střílel Václav král. A duší jak by mráz mu vál: můj lid tou štvanou zvěří!! 55
POHÁR.
Král Fridrich, zimní český král, (však přišel s děcka radostí, by v Čechách zlatá zrna bral, jichž falcké lány nerostí) král Fridrich pestrou družinu dnes k orgiím a ku vínu do síní sezval královských. A byl to řev a byl to smích, když se rtů krále jásavých usedal motýl z vesela na svůdné květy krasavic, až mnohé dámy bledá líc se dvorním studem zarděla. A byl to řev a byl to ples, když král svou číši vzhůru nes’: 56 „Nuž ke rtům, že jsem český král!“ a v cizích zvuků hlaholu tak šlo to statně smíchem dál, a všichni jako v zápolu a nejvíce pil Fridrich král. A za Prahou jen honů pár do prsou českých dravý spár se boří dnes tak z hltava, a Hory Bílé světlou líc dnes mroucích vzdechů na tisíc a zdoba kryje krvavá. Ó byl to den, kdy za volnost, za krále, víru, český ret pil do dna z číše smrti jed, an hody slaví bídák-host! Tam smích a řev tak bujný je, zde do let hyne český lid – tam životem král jásá zpit, zde smrť své slaví orgie!... 57 Ó trpká chvíle našich dum! když pohár tvůj k svým tisknem rtům a v každé jeho krůpěji vzpomínky slzou skrápějí! Když starou jdeme kronikou a za slovem i slabikou nám se rtů maně prchá sten! Ó trpká chvíle našich dum! Dnes slyšet ještě vzdechů tlum a cítit rány na boku a pouta vidět otroků! Ó trpká chvíle našich dum, ať z blízka juž či daleka: ten pohár, daný českým rtům, i do dnes slzou přetéká!... 58
SVÉMU DOMOVU.
Ty kouzlo domova, jaký máš květ, že mi v těch prsou stále jen pučí do barev stkvostnějších, do vůně prudší, čím více o půdu, z níž vznik’ tvůj květ, musím se chvět. Znám každý kámen tam, keře tvých cest, na nich tak mnohý trn i růži vonnou, ty touhy lidí tvých i to, v čem tonou naděje duší jich, hasnoucích hvězd k cíli všech cest. Znám chudá pole tvá, v osudu svém skleslého rolníka, bez vznětů, přání – či proto tvrdnou nám mozoly dlaní, aby jen klesala má rodná zem v osudu svém? 59 Všecko znám, všecko znám, ale přec rád jezdím tam po léta, zase a znovu ku své kdys kolébce a snad i k rovu – ať mne tam milují, nechtějí znát, mám je přec rád. Můj drahý domove! Ale proč tak bolestněj’ vždycky se za tebou dívám, jak by cos scházelo vždy víc těm nivám, jak by ty ruce a prsa i zrak slábly tam tak! Stárneme! Stárneme! Svěžesti dech vzal nám boj života, uprchlá léta – snad zatím dětí dav mohutněj’ vzkvétá – čiči, Bože! slábne to svěžesť i dech celičkých Čech? 60
ČESKÉ RORÁTY.
Rád vzpomínám si na tu chvíli, když cesty byly zaváty a s věže naší zazvonili na vlídné, boží roráty. A na pěšinách do kostela jak hvězdy by se třpytily – víc nežli mráz, jímž hruď se chvěla, ti lidé v duši cítili. Dech svatý šel pak od oltáře, jak v sníh když jaro zavějezavěje, a v hruď těch lidí, zrak i tváře, klid víry sil a naděje. Ó jak jsem se pak těšil s vámi, vy lidé z kraje předrazí, když počali jste zpívat sami, že „S nebe posel přichází...“ 61 K nám boží anděl spravedlivý! Co radosti as nadělí?! To na sirotčí, české nivy jen svátek padne s nedělí!... A zas je zima. Kraj je bílý a cesty sněhem zaváty. Ten anděl boží leckams pílí – my máme zas jen roráty. 62
BLANICKÁ BALADA.
Až„Až bude nejhůře, z Blanické hory zjeví se udatných rytířů sbory – slávu a lesk vpíšou zas dějiny do českých desk!“ Nahoře záře hvězd, zem v tmách se chvěla, a se dřev popravčích česť zas a těla, smrti jen vzlyk do hory zázračné padal a vnik’. Padá a proniká, až hora puká. K meči tam sahá v ráz nejedna ruka – „Nepřišel čas!“ z tajných zní hlubin však – vše ticho zas! Spali tak tisíc let. – Hles ni dech sporý neslyšet dlouho juž kol bájné hory... „Jaký to div?! Rychle teď s pomocí do českých niv!“ 63 Meč žízniv po pomstě, zrak bleskem svítí – neměli pro koho, proč se juž bíti a zase spat v Blaník šel jako dřív, rytířů řad. 64
MÉ PŘESVĚDČENÍ.
Ne v pravo, v levo, v tajné hloubi, ni v nedohledných vyšinách – náš osud v nás se, s námi snoubí, jen náš je krb, jen náš je práh! A tam buď světlo, pravda, síla vždy bez cetek a bez smetí; byť slza práh kdys porosila, tím víc jej pro nás posvětí. Tak mezi námi. Ale cizí ať s úctou vždycky zaklepe, a ne-li –: otrok nevyklízí, pak mužem být je nejlépe! 65 A políbit se doma svorně a „jak a co?“ se tam těch ptát, a s násilím pak bít se vzdorně – vždyť bylo to zde tolikrát! 66
VYTRVEJ!
Den mrazivý v zem naši kles’ a soumrak těžký z podnebes a v slzách jen, jež svláží práci, lid z očí zrak svůj denně ztrácí a v hrudi cos jak beznaděj’ mu klove: dotrp nejraděj’!... Snad jenom zvíře, jenom pes rád pánovu by ránu snes’ – leč myšlénkou, co ruku sílí, ty za krev svou chtěj aspoň k cíli, a dnes-li temno halí jej: blesk do zraku a vytrvej! Byť naděje jen vánek věl do tužeb tvých, dnes mrtvých těl, a byť jsi mnil, že za století 67 v ten český hrob nám paprsk sletí a života s ním nový děj: v té práci mužně vytrvej! A byť kdos děl: „Jsi chorý muž, dech poslední to, marno juž! Líp žít je, byť i otrokem, než zhynouť v boji divokém“ –: ať na prsou, vždy čistých, dánu jen krvavou máš boje ránu! Leč, dech že dosud, své cti dbej, ať kdos se vzdá, ty vytrvej! Den červánků – ó spěšte svit, jimž slábne zrak, teď zachytit! A bouřlivá ty hrudi mladá, z níž vždy jen květ a záře padá: přes chleba tíž, dnů příštích rej, svým nadšením jen vytrvej! 68
ČESKÉ OBRÁZKY.
I. I.
 Do kola kolem od samých dveří táhnou se lesy a polí lány, obilí vysoké vlní se, čeří –: budeme za krátko zas jednou pány! Sedlák se usmál a klobouk dal k straně, zamnul své ruce, mozolné, rudé, a vyšel ze dveří, hlavou si klaně k myšlénkám, nadějím: bude to, bude! Teď ať dál z krbů jen klidně se kouří, klidně spat, popit si může dnes taky – zatím co v hospodě pije a bouří, nebem se stahují hrozivé mraky. 69 II. II.
 Kraj zamlklý a beze vzletu, klas leh’ jak bída plazivá. Však smutno víc a bolno je tu, když pták si nad tím zazpívá. Tam na rozcestí, opřen z pola o dřevo kříže, stojí muž – ta sšedivělá hlava holá, kam naklonit se, neví juž! A na ztopená hledí luka, a na zničených polí řad. Co platno však, že srdce puká, když místo chleba bude hlad?! Tak sotva dozněl rachot hromu – (útěcho, bídou živená!) ten člověk řek’ si cestou domů: Snad Bůh nám na rok požehná! 70 III. III.
 Do kola kolem od samých dveří táhnou se lesy a polí lány, obilí vysoké vlní se, čeří – budeme za krátko zas jednou pány! Sili jsme znovu zas, orali v potu, do žní teď bohatých čas je juž krátký, vždyť s jarem, nadějí, vše dobře šlo tu – bojím se dopsat jen poslední řádky... 71
SEKÁČI.
Klep, klep, pro života chleb. Po tom širém českém kraji rány zvučně dopadají, zní to v lesy, pole, nivy: chceme a jsme ještě živi – klep a klap a klip, bylo, bude líp! Klap, klap, kosu hbitě lap! Už je čas a s ranní rosy celý lán se dobře zkosí,zkosí. Čekat, trpět nech jen blázna – z práce nejde ruka prázdná, brus jen, seč a kos trávu, všelicos! 72 Sraz, sraz smeť, kde stál by klas – Po té širé, české pláni dozrálo vše k posekání, všude koukol, hluché býlí rve tu klasům půdy, síly – brus, sekáči, brus pro volnosti kus!... 73
ZA NAŠI ŘEČ!*)
Jak holubice, jako zábřesk ranní, jak jara dech a vůně růžová, tak vrátila se’s plna usmívání přes spustlý práh do svého domova. A na tvůj hlas, tak lahodný a měkký, jenž od hor k horám chvěl se ozvěnou, jak vstávaly by z hrobů dávné věky s tou září svou nad skrání nadšenou. A zněla’s víc a rostla jako příval, až zachvěla se země úžasem, když sladký dech tvůj s hromem bouře splýval a chorálem zněl mocný: Vstala jsem! Zas ve škole a chrámu, v klíně matek, jsi vroucím dechem děti kojila: kde cizí stál, kde našich otců statek, kde slávy trůn a jeho mohyla. ——— Ze slavnosti, pořádané měšťan. a uměl. besedou dne 2. a 3. července r. 1887 na Vltavských ostrovech ve prospěch Ústřední matice školské. 74 Ó šťastni ti, již vztýčit mohli čela a české krve cítit žhavý proud a velkou, svatou, jak jsi zazvučela, tě na svá prsa volně přitisknout... A dobou zlou kde v našich stromů sněti pták cizí, dravý, svá si hnízda vplet’, jsi létla pak a řekla: Chci jen děti, své drahé děti sladce napájet! Leč jako v bouř když nakupí se mračna a slunce zář svou nocí zakryjí: tak hejna dravců slétala se lačná nad tebou slavit kvas svých orgií. A děti tvé, skvost nejdražší a květy, ti vyrvány z měkkého náručí a v prsa jich a v srdcí útlých vzněty jed spárem zaryt silou nejprudší. Ty umučena, háv tvůj rozedraný, tou mocí jen, jež na čas vítězí, zrak kryjíc dlaní, pouta vlekouc hany, jsi kráčela od českých pomezí. – 75 Však lid náš bděl a zřel, jak klesáš v muce, vždyťs jeho srdcem, krví jeho žil, a než jsi vztáhla, prosíc, drahé ruce, své životy ti k nohám položil. A po vlastech, od sídla tvých kdys králů až do nejchudších českých chatrčí, ať v plesu tonou, ajať juž v slzách žalu a den jim hází skývu nejtvrdší, zní slovo tvé, nad všecky statky svato, z úst lidu dnes až v nebes klenutí: Jak nedat kov, když dáno srdcí zlato za chrámy tvé a let tvých perutí?! Ó trpitelko v zlatoskvoucím hávu, s tím čelem zářícím, byť často krvavým.krvavým, jak anděl vzlétni nad ryk cizích davů, jenž uštvat chtěl tě lží a bezpravím! A v srdcích zni a sviť v tu duši dětem jak nad Betlémem hvězdy znamení a k paprskům buď rosným jara květem a kamenem buď proti kamení. 76 Za českou čest a řeči sladké tóny zdar, přátelé! v tom vroucím snažení: Z těch dětí budou mužů miliony a všichni pro vlasť umřít nadšeni! 77
DOMA.
79 LÍSTKY.
I.
(Pište mi!)
Tak sotva jsem Vám stiskl ruku a sotva pohléd’ do očí – Vy děla jste: „Les v písni tluku a plná růže na rozpuku a sametem je úbočí; nám duše plá a v mžiku brzkém by k nebi létla za paprskem – leč srdce tíhne ku zemi!“ A dodala jste: „Pište mi!“ 81 A já jsem psal. – Má dlaň se tlačí dnes maně k hrudi zjitřené: Co růže mi, co trilek ptačí, když na jiné snad ona radší než na mne slovem vzpomene?! Leč srdce-li Jste, vznět mé síly, jen ku Své brala kratochvíli je lásky plníc vášněmi, tož za to aspoň – pište mi! 82
II.
(Mám Vás tak rád.)
Ve svých snech zlatých, jak cítím je hřát, proč bych Vás neměl a nesměl míť rád? Na keři života, nechť trnem bodá, kvítku i skrovného, zhyne-li, škoda – a Vy jste tak krásná a já jsem tak mlád, proč bych Vás neměl a nesměl mít rád?! Myšlénkou čistou, jíž plane mi skráň, neskvrním duši Vám, ni Vaši dlaň. Od stupňů oltáře jemu jste ženou a mně jen obrázkem pod stěnou sklennou, a s touhou-li, láskou, dívám se naň, neskvrním duši ni Vaši dlaň. Kladu snad výše, než chtěly mi říc’ Váš pohled dlouhý a ruměnná líc. Není však hříchem a není mou vinou, Vaše že dlaň hřeje víc mou než jinou, nad každý půvab že dá mi vždy víc Váš pohled dlouhý a ruměnná líc. 83 Přes světa hluk a vřavu a spád proč bych Vás neměl a nesměl míť rád? V práci a zříkání, jak je den řadí, vzpomínka na Vás zlatí mé mládí, z trosek svých snů zřím hvězdou Vás plát – ať živ jí leskem či zdrcen jí bleskem, děl bych přec vždycky: Mám Vás tak rád! 84
III.
(Já nemohl, ač jít jsem měl.)
Jen„Jen na okamžik – řekla jste mi – jen malou ještě chvíli, než vyjde měsíc bílý, než padne duma, večer němý, na uhnětenou skráň té zemi, a našich snů s ním květ a pel –“ Já nemohl, ač jít jsem měl. A beze slov zas sedli jsme si, dlaň v ruce – oko v oku, Vy vlídně k mému boku; leč myšlénky nám pluly kdesi, až tam, kde Bůh své hvězdy věsí, a naše spojit zapomněl – Já nemohl, ač jít jsem měl. To pravdou, žel! – leč chtěl jsem říci, že tělem, duší, skrání, jsem celý Váš, má paní, a v mrazu, noci, otrok bdící, 85 byť hnula jste jen zřítelnicí – že víc být nelze, žel, ó žel!... Já nemohl, ač jít jsem měl! Nuž, proti Vám já nemám síly. Ba vím, až na mé skráně smrť slétne odhodlaně, než přijdete, já počkám chvíli, a kdyby pohled Váš tak milý s tím drahým „zůstaň!“ na mne zřel – dál žil bych, ač bych umřít měl. 86
IV.
(Co mně psali z domova.)
Paní„Paní krásná, neznámá – –“ že se po mně doma ptáte, a že v týdnu tolikráte, psala mně tak matka má. Jak se všecko zelení, a že hnízda v milém kraji vlašťovky si srovnávají a skřivánci v osení. A jak jsou tam veseli; děvčátko že mnohé pannou, a ta líčka jak jim planou, když jdou s hochy v neděli; a že bude úroda; kdyby ne, že v Boha věří, že tíž s lety nepřiměří, – že ten domek neprodá, 87 a že vše mi zachová. – „Kdybys šel sem, hochu milý, zas by se ti navrátily smích i líce růžová! Vím, že máš mne nejradší – však i zde jsou růže děví....“děví...“ ale tak, že ani neví, kdo jí oči zatlačí. „Pojď jen domů, duše má! ale denně od té zimy, jsi-li zdráv, a píšeš-li mi, proč se mne ta paní ptá?“ Matičko má, zlatá, žal! Psát jí nesmím, ani zříti, a kdybych měl doma býti, kdo pak by se po mně ptal? – 88
V.
(Bůh ví.)
Květů dech a vlnek šumy, pohádka, již večer tlumí – Bůh ví, co to všecko není, leč má láska nezaplála ani v jednom políbení. Večer, nocí, dobou ranní, v snech i práci myslím na ni. Bůh ví, co to všecko bude – a když hlavu z dlaní zvedám, od slzí mám oči rudé. Dva dny za rok, sotva více, úsměv zřím své holubice. Bůh ví, že to lásce málo – leč mé srdce na čas dlouhý nebe si z něj upřádalo. – 89 Hukot moře, písní něha, jarní noc, jak v hnízda léhá – Bůh ví, co to všecko není; ale dnes mé rty tak práhnou po vášnivém políbení. Víno rtů a ručky bílé, ať juž pouhá je to chvíle – Bůh ví, sladce myslet na to! Leč svůj život dal bych za ni i těch snů svých květ a zlato... 90
VI.
(Před Vaší podobiznou.)
Proč díváte se smutně tak? O štěstí dvou Vám vypravuji pohádky vlídné, veselé, jak v zlatý cíl si spolu snují dny vášnivé tak nesměle; o rose, jak se třpytí z růží, a o zraku jak nejinak, když dívčin ret plá na rtu muži a prsa blahem dmou se, úží, až jeden dech je spojí pak. – Mé každé slovo krev je vřelá, a Vy, jak byste neslyšela, jen díváte se smutně tak! Na cestě Vaší každá snítka Vám kyne, plna ovoce, a trhá-li je ret Váš zřídka, proč rdíte se tak hluboce? 91 Já pouze chtěl – ó snové zlatí! – a líbal jsem jen ručku pak... zda mohu za to, že mne schvátí kdys vášeň a chci zulíbati Vám šíji, rámě, ret i zrak?! Leč jak ten pohled zočím známý, ta touha v prsou umírá mi – vždyť díváte se smutně tak! A pak ta malá podobizna se chví v mé dlani nemálo – ó nebojte se, že mně vyzná, co z prsou klid Vám vyrvalo. Já miluji Vás nad své žití a neptam se, zda Vy a jak? A vášeň-li kdys hruď má cítí, přec nechci od Vás nikdy vzíti, co vtisklo by Vám studu znak... Snad jiný vzal – V mé chvící řase juž stěží slza ukrývá se, a jak Vám padla v snivý zrak, Vy zříte na mne smutně tak! 92
VII.
(Dlouho jste mi nepsala.)
Dlouho jste mi nepsala. Od té zimy, jak to víte, srdce mé, jen Vámi zryté, vykrvácí bez mála. Dlouho jste mi nepsala. Písně Vaše, kláves tony, jsou-li dosud jako ony, jimiž jste mne čekala? Koho vítá vesele papoušek Váš, mně tak známý, a ten hoch, jenž sedá s Vámi, má-li líce zardělé? Dlouho jste mi nepsala. Zda Své srdce také máte a z těch cizích kolikáté v luk Své hry jste napjala? 93 Do nocí tu sedím Vám, paní, s tváří bledou, bídnou, s smrtí v zraku očividnou a jen na Vás myslívám. Čekám, zdali zaklepe ručka Vaše do mých dveří v pusté noci, kdy se věří ve zjev snů tak nejlépe. Strašné noci! Dlouho-li plniť budou hruď mou snivou jedem za hru Vaši divou, rozmarnou a svévolí?! – Proč k Vám toužím, hrobu vstříc?... Zhasly hvězdy, svítá ráno, marně v srdci načekáno – nepište mi nikdy víc! Pište, pište, pište pak! Vždyť to všecko, paní, marno, vzdechy, písně, mráz i parno – vím, že zšílím tak i tak!! 94
VIII.
(18 2/8 85.)
Sem, prosím, ruce – sevřete mi hruď mladou, než se rozskočí a mrtvo padne k chladné zemi to srdce moje otročí. Otročí srdce! A přec, paní, jak pyšno je, že slouží Vám! Vždyť vzalo za to z Vašich dlaní víc, nežli po čem toužívám! Jsem živ, jsem živ – a pouze Vámi má mrtvá prsa ožila a ráj svou náruč otvírá mi, kde stáť má měla mohyla! A myslím-li tak na to všecko a měřím-li dnů zašlých pal, nuž, paní krásná, snivé děcko, již jsem co hoch juž miloval, 95 zde máte pravdu, drahá, milá, jak v psaní mém Jste chtěla číst: Jen Vy, jak Jste mne uzdravila, mne usmrtíte – jsem si jist. A proto hruď mou spněte dlaní, než se mi štěstím rozskočí, ať máte zase k svému hraní to srdce, láskou otročí! – – 96
IX.
(Já klidu neměl v kanceláři.)
Já klidu neměl v kanceláři a dřív, než šestá odbila, s tlukoucím srdcem, bledou tváří, jsem spěchal k Vám, má spanilá; a u dveří juž v chvějném chvatu jsem růži vyňal z podkabátu, jež na krajkovém bílém šatu pak Vaše ňadra zdobila. A u Vašich jsem sedl nohou, pak trochu blíž – tak trochu jen – když na chvilku, a ne tak mnohou, matinka Vaše vyšla ven. To byl jak blesk – ret na rtu chvící! a když jsem měl pak něco říci, já, bledý hoch, měl ruměn v líci a mluvil, myslím, pomaten... 97 To jedno však – kdo dbal by na to, když blízek cíle mladých tuh a líbat může snů svých zlato a štěstím svým je slep a hluch. Však Vy, na pohled nerozchvělá, hned průpověď Jste žertů měla a já svým prstem v prázdnu čela myšlének šířil úzký kruh. Pak otázky Jste vážné kladla s tak vroucím prosby pohledem: Zda půjdu s Vámi do divadla? Ó rád – vždyť zpět se povedem’! A Praha, že Vás velmi baví, ten život pestrý, čilý, hravý a že juž brzy plné zdraví stká nach Vám líčku po bledém. – A zdali básník verše skládá – o hleďte dál jen bez hněvu: ty vaše čítám vždy tak ráda! – pro potřebu, či úlevu? 98 Jí choré dny že jdou tak líně a že je krásně na ŽofíněŽofíně, ať v sálech juž či stromů stíně, a kdy tam mívám rendez-vous? Ó čtveračko! Já neřek’ sice, však myslil jsem si za to spíš: že srdce mé Ti patří více než mněmně, to, krásná, dobře víš! Tak v hovoru se zapomíná, že za hodinou prchá jiná – to Bůh sám ví, čí je to vina, že dobrý tón má s láskou kříž. Ať myšlénky se chvějí, matou, rád za ty dám svůj nudný klid – já domů nešel před devátou vždy touhou, láskou, štěstím spit! Ó lsti, v tom skrytá netušeně! Zda zdráva juž? Tak ptám se denně, leč k nemocné, k Vám, chodím ženě sám potěšit se, pozdravit... 99
X.
(Jako loni.)
Zas posypány parku stezky a z pažitu jde svěží dech a květů pestré arabesky se tkají v čerstvých záhonech. V křoviska hustě olistnělá se veranda juž ukrývá a všechno kolem rozechvěla ta píseň sladce zvonivá. V altánu vše, jak bylo loni: dvě sedátka, stůl kulatý a keř, jenž vchod tam dobře cloní a poset bývá poupaty. Vše je tam tak, jak bylo loni – jen ještě čísi světlý šat a černý vlas a ret, jenž zvoní ti vstříc, když chceš jej zulíbat. 100 A hlavinka, jež ob čas z květů jak obrázek tam prokmitne, a miláček zda někde je tutu, se ptají oči blankytné. A já jak loni kolem lesa se ploužit budu, rozmilá, vše na rtech svých a v zraku nesa, co láskou hruď kdy cítila. Vy řeknete-li: „Kolem páté“páté“, juž ode dvou tam budu kdes a odhodlán, že z vrchovaté pít číše budu lásku dnes. Že utrhnu si růži svůdnou a každý plátek budu ssát, dál směle půjdu cestou schůdnou, jak nařekla jste kolikrát. A zbuduju si na sta plánů, hruď vzedme se mi odvahou – a zatím z květů na altánu čnít uzřím ručku předrahou, 101 jak klobouk, který na ní visí, rozkošně houpá, nedbale, a zrakem vpiju nožek rysy i retů višně uzralé. Mé srdce počne rychlej’ tlouci, krok bude trochu váhavý a touhy mé, jak loni, vroucí se v letu rázem zastaví. A obcházet Vás budu z dáli a vzdechem tišit prsou pal a trhat květ a ptát se: „zda-li?“zdali?“, jak loni jsem to činíval. Vám v čela jas se mráček sklonískloní, až odejdete v pozdní čas – já za Vámi – a jako loni jen snílek naivní budu zas. 102
XI.
(U prahu lásky.)
U prahu lásky, drahá, milá, nás lidí zášť juž rozloučila, sotva že první paprsk vzplál. – A snů svých květ a pel a zlato my z prsou měli vyrvat za to, že toužili jsme výš a dál! A řekli mi: „Jsi hoch tak mladý, dost krásných žen zde bez závady a ona chotí, matkou juž. A není-li to rozmar pouze, tož v lásce své a sladké touze, svůj odříkáním život tuž!“ A nevědí, že štěstí záře dnů Vašich hasla od oltáře, jenž hrobem byl mých nadějí. 103 Vždyť sama Vy, řkouc tiše „ano!“ jste nemnila, že zaprodáno můž’ být to žití hrozněji. A nevědí, že ani chvílí stín nepad’ v květ té lásky bílý, jak z prsou našich vypučel, a že i ráj se prožít může z chvějící dlaně, z dané růže a z taje očí, z dumy čel. Jen kal svých retů odpoutali jak svého draka hošík malý, jímž slunce skrýt chce – dětinný! a trhají svou rukou kletou i poupata, jež z hrobu kvetou tak plná vůně neviny. – Ó, bouře promluv, záští plná! Jest velká sic tvých kalů vlna, leč k písni ptáků nesahá –: co dřív jsem snil jen v pološeru a nesměl svěřit rtům ni péru, teď říc’ Vám mohu, předrahá! 104 Vždyť slova má, jak tisknou se tu, ať pohrdáním jsou juž světu, ať nudou jen či zábavou: přec dojdou k Vám a pomluv strží je lidská chtivosť nezadrží, ni choť Váš rukou nepravou! 105
XII.
(Lístek podvržený.)
Dnes psala Jste mi: „Na zahrádce zas okem ráda spočinu a běžím tam, když z denní práce vzít pro sebe smím hodinu. Vždyť musím také matkou býti a s dětmi (matka cítí to!) jen klid a ticho v prsou roste, byť první lásky snění prosté jen sotva bylo prožito. Pak sedám tu, kde kdysi vedle jste dlíval vy, tak zadumán, a já vám z tváře poubledlé snů zlatých četla mnohý plán. 106 Čtla otázky vám z očí, čela, (vy poctiv byl jste vždy i teď!) leč vědouc vše a uzardělá jsem stranou k růžím rychle spěla, bych mohla přec dát odpověď. A ruku jsem vám k prsoum vztáhla a dlouho růži vpínala... Ta ústa, ó jak byla zpráhlá, když rosu z ní pak líbala. Tu nevím jak, však z nenadání ret váš se dotkl ruky mé a vy jste děl: Ó díkydíky, paní! A já se v duchu ptala maní, zda vše to, víc-li nesmíme? Dnes myslím si – ó řekněte mi! kde srdce je, že není hřích, a je-li přec, pak láska k zemi jen v jeho slétá perutích. Proč lásku člověk, jíž vše žije, spjal všednosti své okovy? Na její tklivé melodie a blaha číš, již šťastna pije, svůj zákon vyryl ledový? 107 A cítím, co v mých prsou plane, kam touží v každém úderu – hřích nesmím chtít, tož aspoň, pane, jen květ těch snivých večerů! Vždyť srdce mé jak pták je v dlani, jak píseň v hrdle sevřeném, an kolem mne svět v zoře ranní je květů pln a usmívání a voní každým lupenem. A já vám nesmím více říci a já si nesmím více přátpřát, a cítím přec, jak žár mých lící rtů rosou by se ztišil rád. – Sny smím snad mít. Teď vše zas kvete na zahrádce, kam chodívám pro sny a květ své touhy vseté – či vy juž nikdy nepřijdete, bych růži přip’la k hrudi vám? –“ Však nevěřte, je podvrženo psaníčko toto lichotné: dnes vzal jsem Její cit i jméno jen do snů, ale v život ne. 108 Sic pravdou: v sad jde svěží síla, nás poutá stále lásky pal – leč Ona psaní neposýlá, a z dávných těch, co psala milá, jen nové jsem si udělal. 109
XIII.
(Na shledanou!)
Byla to jen chvíle malá, co jste mi ten úsměv dala; bylo to, jak o čem snívá mladý hoch kdes v koutku stranou, když ta slova měkká, tklivá zazněla mi: „na shledanou!“ – ale ten Váš slunný zrak řek’ mi více než-li tak. Ó zde jsem, ať nečekáte! Bouře ztichla, svítá ráno a v něm růže touhy planou, jež, jak žití trnem tkáno, sílily mne tolikráte sladkým dechem „na shledanou!“ – na dnů jek a vedro, mráz, večer děl jsem: Uzřím vás! 110 A tak dny jdou, léta celá. Ale dnes juž jako hranou zní to slovo „na shledanou“ v ta má prsa rozechvělá. Zrak mi hoří, mrazí čelo – však-li „s Bohem!“ být to mělo, přijďte drahý pozdrav ten říc’ mi ještě jednou jen. 111
XIV.
(Růženec.)
O ruměn víc-li, o ruměn míň? –: „Chceme tu obědvat, dejte nám síň!“ Ruce si tisknouce, klopíce zrak po schodech létli jsme rozkošně tak – až v té tiché, šeré celi zůstali jsme osamělí. Chvíli jsme seděli, každý se chvěl, skrýval, co říci moh’ i co by chtěl. Ale v tom tichu pak, na skráni pal, kol těla měkce jsem, prudce tě vzal – ať na stole zatím jídla jak si chtěla schla a stydla. My se tak líbali! Kdo by chtěl víc? Zřím dosud krásnou tvou, zardělou líc, jak se’s mi vytrhla, utekla ven záhadným rozmarem kvetoucích žen – ale ne, vždyť vřelá, milá, hned jsi se mi návrátilanavrátila. 112 V ručce své’s chtěla cos přede mnou skrýt – „Řekni proč, duše má, neber mi klid?!“ Ale jen hlavy tvé lahodná tíž k prsoum mým tulila ticho se blíž – až za chvílí z bílé dlaně růženec ti vypad’ maně. Div, že jsem slzí tvých nezahléd’ pád: „MiláčkuMiláčku, nechtěj se proto mi smát!“ Ale v květ ňader tvých, čisto a pyl, kde bděl dřív, růženec s úctou jsem skryl – pak jsem jej, tvou vírou vzňatý, líbal víc než každý svatý....svatý... 113
XV.
(Jako byste nevěděla.)
Do oken vám jaro dýchá, květem, písní laškující, září kolem rtů i čela – a vy tam tak smutná, tichá, sedáváte s bledou lící, jak byste nic nevěděla. Horečně vám hlavu svírá průsvitná a slaba ruka, a noc bez hvězd, propasť celá, z očí kams vám v prázdno zírá – že mně při tom srdce puká, jako byste nevěděla. Jako byste nevěděla, co vždy do těch slov je dáno, když se ptávám: bude zdráva? – a odpověď rozechvělá, jak ji slýchám večer, ráno, že mi smrt či život dává?! – 114 Z oken zří dnes očka snivá pod tím bujným vlasem rusým, z něhož líc se rdí i bělá: dlaň mi kyne, úsměv kývá –: že Vás víc než vidět musím, jako byste nevěděla!... 115
XVI.
(Ale vy jste nepřišel.)
Dlouhým, toužným, teskným časem na ten den tak čekala jsem. Až pak z růží, záře stkáno, přilétlo to milé ráno, které neslo ke mně vás. Paprsek plál laškující na oknech mi, nad ložnicí, a já jako hravá, malá, v radosť jsem si zatleskala: dnes juž, dnes juž přijdete! A když jsem své černé vlasy do vrkočů splétala si, v oné písni, již jste chtíval, srdce, ret i dech můj splývalsplýval, za chvilku zde budete! 116 Nejkrasší jsem vzala šaty, náramek kdys vámi spjatý, na bok pás a onu sponku, v niž jste vplétal květy zvonků – ó dnes zas je zapnete! A má prsa s květem růže v spěch se dmula šíř a úže a ten květ mi voněl na nich jak při prvních zulíbáních – jistě jste juž před domem! Okna jsem juž zotvírala, kolem, v dáli nazírala; pak, že chvěje, se mi zdálozdálo, ruka má, ač jen tak málo – juž jste mohl tady být! Sedla jsem si. – Čtla zas maní, jak jste psal: „Má krásná paní! Jako k jaru tažní ptáci, dnes juž krok můj k Vám se vrací –“ ó já tomu věřím tak! 117 Řekla jsem si: Teď zde bude! A mé oči byly rudé, jak z nich toužné jiskry plály po všech cestách v blízko, dáli: nestihly však nikde vás! Paprsků juž pro vás měly rty mé nad žár slunce celý, a vás objat měkce, prudce, chvěly se mi touhou ruce – vy tak dlouho nejdete! Náhle jsem však vzpomněla si: Zítra má to býti asi! Leč to datum, vaše jméno, modrou stuhou obloženo – mělo, má to dnes juž být! V polednách juž slunce stálo. Přišel večer. Mně se zdálo: známý hlas mne dolů láká – byl to šum jen, křídlo ptáka, kolem byla pouhá noc. 118 V noc tu žhavou, mraznou, temnou, nevím, co se dělo se mnou. Až po čase, s bledou lící poprvé jsem mohla říci: Byl-li jste kdy u mne vy? Sníh juž stál a cesta sjeta, čekám rok a čekám leta – píseň ztichá, květy hynou, hodina jde za hodinou, ale vy jste nepřišel! 119
XVII.
(Jsem mužným juž.)
Jsem mužným juž, ó prosím, vizte ty klidné oči, paní má, tak na podzim je nebe čisté, zkad neblýskne a nehřímá. A v práci sedě nad knih svazky, v nich tiším žár a bystřím um. Dnes čet’ jsem tak: „Ne žárem láskylásky, leč jimi blíž jsme nebesům! Ať vzlétá duch, ať peruť svírá mu hmoty pouto při práci – tak psáno tam – však z všehomíra ni květu dech se neztrácí –“ A Bůh ví, nechci myslet na to: (má paní, vizte studu nach!) Snad srdce mého vznět a zlato dnes země pouhý rmut a prach. 120 I plod je jím! Pak prstí bývá a ve sta zrn zas vyhání. Tož zašlá naše láska snivá zas vzejde v prudším zaplání! Jen chvím se tak, že řeknete si: je raněn v srdce hluboku a naději jen hledá kdesi i v černi chladných výrokůvýroků. Nuž buď i tak! Leč pomyslete,pomyslete na dny mé, noci neklidné: – než srdce mé zas láskou vzkvete, snad vykrvácí, vystydne!... 121
XVIII.
(Lístek poslední.)
Píšu Vám tak rád ty listy, kolikátý, nevím už – ale vím, že zrak, dřív čistý, kalí se mi v psaní místy a to slovo chce pak říci, že napsala ruka chvící, co skrýt nemoh’ mladý muž. Ze snů mých dřív jen tak skrytě duma šla k Vám za dumou. Leč Vy jste, jak plaché dítě, sen můj chytla na úsvitě, usmála se, jak by maně a Svým stiskem horké dlaně rozechvěla ruku mou. 122 „V lidských duších, rtu a zraku cos mi schází – Bůh ví sám! jak pták hnízdu, píseň ptáku, plná touhy po oblaku, ale váš ret, srdce vřelé, stačí dál než na přítele –“ řekla jste – já slíbil Vám....Vám... Prchly dny, ne vzpomínání, hruď svých vzdechů nečítá. Ale snů, co kvetlo na ní, vřelých slov, má krásná paní, toho srdce, co v nich skryto celé pro Vás, dnes mi líto, že se mráz v nich zachytá. Píšu Vám dnes již tak stěží, nemám, kde bych slova bral. Myšlénka má, kdys tak svěží, v prázdné hrudi mrtva leží a v té Vaší ručce krásné život mého srdce hasne: – Vy mé srdce – já Váš žal! 123
XIX.
(Věřím!)
Proč nevěřit v dnů krasších žití, v něž hmota těl se promění a dech nám čisté city vznítí za krev, jenž chce jen vášně míti? Já věřím v ono vzkříšení! Ty chvíle, dávno oplakané, snad s jarem v nás se vzbudí zas, až z věčnosti kdys anděl vstane nad hroby nás a zvolá: Pane, svá slova naplň, dnes je čas! Ó víro, jež zas život vtělí těm mrtvým v hrobě setmělém: žár citů mých, jež srdcem chvěly, vím, vzplane zas, Vy budete-li tím spásným jemu andělem! 124
XX.
(Démon!)
Jak fialka tak něžných krás Jste kdysi přišla mezi nás a plný snů a dum Váš zrak se jako hvězda díval tak na zemi zamlženou. Mně jeden paprsk v duši pad’ a já Vás musel milovat, ač byla Jste juž ženou. A bylo léto: v plod zrál květ, já vídal zrak Váš v dáli tkvět – a jak Jste růži tiskla k rtůmrtům, vzdech ulét’ Vám z nich k nebesům a pták jej zanes dolů. V mé srdce s jeho písní pad’ a já Vás musel milovat v tom prvním, tichém, bolu. 125 A sníh a mráz na hnízda leh’ a na mou tvář Váš horký dech, když dlaň mou tisknouc a se rdíc jste oddaně mi zřela v líc a lásku svou mi lhala. Té chvíle z Vás, tak plné vnad, já s rájem musel zulíbat si muka neskonalá. Jak světici, svůj ideál, až šílen jsem Vás miloval! Ten sen mé srdce dokoná, ač zřím dnes znak jen démona plát na čele Vám bledém. A byť co dech Váš, jed byl snad: Vás přec jen musím milovat a pít tu číši s jedem!... 126
XXI.
(Co mně zbylo?)
Ó kroky mémé, k těm Její dveřím dál zněte aspoň ozvěnou! Vždyť dnes juž tomu přece věřím, že na vždy je mi ztracenou. A s hlavou, jak to bývá tady, v mé ruce padá mráz i pal – jsem ještě hoch tak snivý, mladý, a přece jsem juž miloval. Ó miloval! Zda cítíváte ten výsměch lstivě ukrytý, to vzpomínání, sněhem sváté, za nejsladší kdys pocity? A já v to mladé milování své srdce celé vdech’ tak rád – čím lásky dal jsem víc, má paní, jsem za to chudší tisíckrát. 127 A co mně zbylo? Na památku pár lístků Vašich, žár i led, s tím „ctěný pane!“ v prvním řádku a s „miláčku můj!“ naposled. Ó věřte: kdys v ta jejich slova svůj zrak jsem vtisk’ i srdce pal. Dnes zas je budu čísti znova: snad vrátí mi, co v ně jsem dal!... 128
XXII.
(Koketo!)
Co na mysli mi tane, kdo as to vypoví? Čtu klidně „drahý pane!“pane!“, „miláčku!“ přeškrtané i sloh Váš ledový. Vím: zítra svůdné hledy, stisk ruky bude, pal – je obraz Váš juž bledý a dávno naposledy mně květ a paprsk dal. Z nás každý jinak kráčí za cílem cestou svou: mně pohled sebe kratší, a Vám juž nepostačí, co lidé štěstím zvou. 129 Salonu vábné kvítí, jste jiskra, touha všech – však nemůžete býti, co v noci hvězdou svítí a v mráz má slunný dech. Pro všecky všecko máte, pro srdce jedno nic – a přece tolikáté až k smrti prožeháte svých žárem zřítelnic. Co na mysli mi tane, je pravdou prokletou: že v lásce nevylhané i k ženě srdce vzplane, jež jest jen koketou!...
130
TVÉ SRDCE, MATKO!
Když poprvé jsem ručičkama kol šíje se Vám zavěsil a neznal víc než: „táta, máma“ a každá tváře, málo známá, mně pro strach byla, pláč i kvil; když vjel jsem v tatíčkovy vousy či matce dlaní do vlasů a smál se, jak mé prsty rvou si vítězství v každém zápasu; když s hlukem na se vojska létla a já byl jejich jenerál a vítězem pak byla metla, jíž vzadu jsem se nenadál; když nestačil juž zrak můj pláči a v kolébce jsem usnul radší –: 131 v tom každém dětském okamžiku, ať smíchem byl či plným vzlyků, já netušil ni málo dost, že velký, drahý mám juž skvost, jenž se mnou zmíral, se mnou rost’ – Tvé srdce, matko! Do světa šel jsem, hoch tak snivý, s matčiným křížkem na čele a pod ním vše, čím sny se živíživí, a v prsou sílu, konat divy, a na rtu písně veselé. Ze sněhu hor a ze skal lemu jsem viděl pučet poupata a lidem vstříc a světu všemu má náruč byla rozepjata. O kráso pravdy, lidské štěstí, kéž duše má vás obsáhla – juž zřel jsem je se nebem nésti v má prsa, touhou vypráhlá. A když jsem čela, skrání zlato, a celé srdce vsadil na to, a když jsem chtěl, snů kouzlem opit, 132 dlaň upřímných svých přátel chopit –: já netušil, ni málo dost, že ze všeho, čím mlád jsem rost’, jen jediný mně zbude skvost – Tvé srdce, matko! Teď vracím se v ty čtyři stěny, z nichž do života spěl jsem rád, bez přítele, bez lásky ženy, tím dál od cíle odvržený, čím víc zaň světu chtěl jsem dát. Leč okem pravdy, jež sny kácí, zřím v úsvit dne i soumraku a poznávám: je klid jen v práci, byť slzu měla ve zraku. A ač v má prsa za sen krátký čas vtisk’ svůj hrot tak hluboce a sníh mi hodil v skráně matky a hroudu země na otce; byť pravdou bylo, že mně zničí i trosku lásky holubičíholubičí, a byť za klamné, chudé dílo vše na světě mne opustilo –: 133 já nezoufám, snad víry prost, vždyť má, a vím, že dá mi dost zas paprsků ten drahý skvost, z jehož jsem krve vznik’ i rost’ – Tvé srdce, matko! 134
SOTVA ŽE PRVNÍ PAPRSK SPAD’.
Myšlénko snivá z dětských chvílí, ty růže s keřem do zlata! V tvá sotva jarní poupata se dnes juž mráz a šero chýlí a na sta mílí je k tobě cesta zavata! Myšlénko snivá, smavé dítě, cos chtěla v cestu květ mi stlát, pohádkou v mladé duši hřát: Jak fialka jsi svadla v skrytě – tak na úsvitě, sotva že první paprsk spad’! 135
NA MOŘI.
Čeř se a bouři nad stožár! Chci slyšet vlnu, hřmící jekem, když zavírá se nad člověkemčlověkem, jenž v lidské bídě nesestár’. Čeř se a bouři! Znič vůli mou, tu trosku lodě, že neprose vzdor nepohodě jsem na moře ta vesla vtáh’! Čeř se a bouři ve vlnách! Nad tebou vichr lká a kvílí, a záře hvězd a měsíc bílý juž dávno zhasly v mlžinách – Čeř se a bouři! Ni jeden zákmit slunný, smavý, tě v černé práci nezastavínezastaví, ni dlaň, ni Bůh z těch oblaků. 136 Čeř se a bouři do vraku. Dnes mladou hruď máš v kratochvíli a krve žár a záblesk síly, jež hvězdu chtěly nebi rvát –: Mně po pravdě hruď nezastůně – a než-li svět, tvá tichá tůně dá snů mi zašlých tisíckrát! 137
PÍSEŇ.
Dnes z teskných dum a mrtvých děl já ptákem v lesy uletěl a Tys byla tou písní. V těch trilkách rád jsem vyzpíval svou celou duši, ples i žal, jež v mladých prsou hoří. A Tys byla tou písní, jež v mladých prsou hoří a čistý život chrání, jak maják lodě v moři. Ret plá mi dnes, jak ve kvítí když rosa paprsk zachytí – a Tys mně celým nebem! 138 A do těch květů za léta proč motýl rád tak zalétá, mé srdce láskou tuší. A Tys mně zlatým nebem, jež srdce láskou tuší a v život si je vdýchá dvé milujících duší. Ať motýl sedá v každý květ a pták juž musí všechněm pět své toužné, sladké písně; ať vůně letí přes lada a paprsk všude dopadá v ty kraje rosy, květů: Své toužné, sladké písně, co rosy v nich i květu, já v hnízdečko, má drahá, přec pro nás dva jen spletu! 139
SEDNI SI KE MNĚ BLÍŽ!
Sedni si ke mně blíž, podej mi ruku, jak jsem ji klidný kdys ve svojí míval, když našich prsou květ sotva byl v puku a ze rtů nevytrysk’ polibků příval – jak tehdá, víš, sedni si blíž, kdy sotva snili jsme, co vše stkáno tím drahým „ano!“ano“! Vlasy Ti pohladím a Tvoje čelo k prsoum si přitisknu sladko a hebce, a kdyby mrazilo, kdyby se chvělo; víš, jak v tom objetí, kdy se v ret šepce, všecko se zahřeje i ztuhlé naděje – věrná a věřící přes dnů jek všední ke mně si sedni. 140 V té chvilce života, pohádce prosté, proč by si oči své, kalila duši? Vždyť i s tou láskou jen zklamání roste a než-li se člověk jen naděje, tuší, jak zralý klas požne to čas – tys dosud mladá však, a to mé rádlo sotva v zem vpadlo. Sedni si ke mně blíž aspoň tyty, drahá, všecko mne opouští, co den jsem chudší. Ať život trnem juž k srdci mi sahá, z rány té růže květ přece mi vzpučí, dáš-li ty na ni věrnou svou dlani – Zákmitem víry tvé, vím, budu moci mrazem jít, nocí... 141
PRVNÍ LÁSCE.
Zde máte lístek z jasmínu, zde trny z jarní růže a pro blouznivou hodinu tu vzdech mladého muže. Jsem snílek jenom bláhový a pouť má kluzké scestí – tak všickni děli jako Vy, když já šel hledat štěstí. Můj klas je zlatem nebohý, jen do výše mi žene – ký div, že rosou z oblohy mám oči zamlžené. A víc má role nerostí, jen vichr, noc tam dlívá – a na Vás život radostí, jak Vy naň, pln se dívá. 142 Zde trn a list, jak s růže svát, na vzpomínku kdys krátkou: Vy z dnů si jdete pravdu brát, já bloudím za pohádkou. 143
COS V DÁL MI MIZÍ.
Cos v dál mi mizí. Nevím sám, zda hračka je to z mladých let či láska, kterou z muk jen znám, či štěstí malý, chudý květ – či ono „příští“, jež vždy čekám, mně v minulosť juž padlo někam? Cos v dál mi mizí. Nevím sám, zda naděje to v čistý plod, či ideálů vzdušný chrám, či síla k boji o život – a nevím, jak to všecko říci, zda stoicky či slzou v líci! 144 Cos v dál mi mizí. Každý den má v očích stejně světlý klid – ó živote, buď pozdraven, můj rozum dny tvé šťastně chyt’! A noci mé, to nikdo z lidí, jak propláču je, neuvidí. 145
ČERVÁNKY.
Jak do světa já si vyběhl mládmlád, červánky zřel jsem nad sebou plát. Nocí i za dne, v hodiny chladné i za té vteřiny, do níž květ padne, zřel jsem k nim rád a zřel je tou cestou nastokrát. Ať byly to růže, ať to byl dech, zbarvený krví na cestách těch: v bouři i tichu vedly mne z hříchu i přes ty výkřiky pod maskou smíchu – v práci i snech vedly mne, povedou po letech! 146 Leč já tou cestou slýchávám zvěsť: v červáncích den prý zlatý má vjezd. Zář-li dne sklání nad mou se skrání, nuž já daň trpkou dost temnu dal za ni – noc-li to jest, vím: nebe plno pak budu mít hvězd!... 147 1882–1888
148 OBSAH.
Svět. Strana Strom7 Kus chleba9 Kolovrátkář11 Dítěti, jež hledalo svou matku14 Žebrák16 K Bohu či člověku18 Kříž19 Noc23 Kytice25 Opuštěnou30 Psaní34 Vdova36 Romance z 19. století38 Egoista40 Jsme jako klasy43 Podzimní večery45
Vlasť. Píseň49 Šašek krále Václava53
149 Strana Pohár56 Svému domovu59 České roráty61 Blanická balada63 Mé přesvědčení65 Vytrvej67 České obrázky69 Sekáči72 Za naši řeč74
Doma. Lístky: I. Pište mi!81 II. Mám Vás tak rád83 III. Já nemohl, ač jít jsem měl85 IV. Co mně psali z domova87 V. Bůh ví89 VI. Před Vaší podobiznou91 VII. Dlouho jste mi nepsala93 VIII. 18 2/8 8595 IX. Já klidu neměl v kanceláři97 X. Jako loni100 XI. U prahu lásky103 XII. Lístek podvržený106 XIII. Na shledanou!110 XIV. Růženec112 XV. Jako byste nevěděla114 XVI. Ale vy jste nepřišel116
150 Strana XVII. Jsem mužným juž120 XVIII. Lístek poslední122 XIX. Věřím!124 XX. Démon!125 XXI. Co mně zbylo?127 XXII. Koketo!129 Tvé srdce, matko!131 Sotva že první paprsk spad’135 Na moři136 Píseň138 Sedni si ke mně blíž!140 První lásce142 Cos v dál mi mizí144 Červánky146
E: av; 2002 151
Bibliografické údaje

Nakladatel: Klose, Antonín Jaroslav; Wiesner, Alois
(Nákladem vlastním pomocí Stálců. Tisk a papír Aloisa Wiesnera.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 151

Věnování: Klose, [?]; Kloseová, [?]
(Šedinám matčiným a popelu otcovu posvěceno.)