II. (Mám Vás tak rád.)

II.
(Mám Vás tak rád.)
Ve svých snech zlatých, jak cítím je hřát, proč bych Vás neměl a nesměl míť rád? Na keři života, nechť trnem bodá, kvítku i skrovného, zhyne-li, škoda – a Vy jste tak krásná a já jsem tak mlád, proč bych Vás neměl a nesměl mít rád?! Myšlénkou čistou, jíž plane mi skráň, neskvrním duši Vám, ni Vaši dlaň. Od stupňů oltáře jemu jste ženou a mně jen obrázkem pod stěnou sklennou, a s touhou-li, láskou, dívám se naň, neskvrním duši ni Vaši dlaň. Kladu snad výše, než chtěly mi říc’ Váš pohled dlouhý a ruměnná líc. Není však hříchem a není mou vinou, Vaše že dlaň hřeje víc mou než jinou, nad každý půvab že dá mi vždy víc Váš pohled dlouhý a ruměnná líc. 83 Přes světa hluk a vřavu a spád proč bych Vás neměl a nesměl míť rád? V práci a zříkání, jak je den řadí, vzpomínka na Vás zlatí mé mládí, z trosek svých snů zřím hvězdou Vás plát – ať živ jí leskem či zdrcen jí bleskem, děl bych přec vždycky: Mám Vás tak rád! 84