KOLOVRÁTKÁŘ.

KOLOVRÁTKÁŘ.
Co osud ne, to doved’ zdárný synek, a věk co ne, to sdrala lidská hluš: vlas do běla a chmury upomínek a zrytá tvář, ať prací, slzou juž – jen kolovrátek na zad s popruhem mu zůstal dosud věrným soudruhem. A na půl slep a skoro hluch on děl jen vždycky: Zaplať Bůh! Noc padla k zemi na bělavém hávu, i havran mrazem v úkryt kdesi tíh’; on z města šel, kde lidem pro zábavu za chleba hrál a za groš dával smích. A kde tak síně v zlaté nádheře, tam postavili psa si před dvéře – on slyše cos, a skoro hluch, jen odpovídal: Zaplať Bůh! 11 A vločky sněhu dál v tu noci mhavou jak jemu v duši vzdechy skrápějí – a on jen kýv’ si k tomu těžkou hlavou, když nohu zdvihal z tůně závějí a v prázdnou dlaň pak hleděl k posledu, kde jenom slza ztuhla do ledu... je na půl slep a skoro hluch a řekne zvykem: Zaplať Bůh! Jsou chatrné juž prý to melodie, kdy sám i stroj tak mnohdy přeskočí, a ku plesu-li mláď si ruce svije, tu dědek píseň sotva dotočí – a chvící dlaň se plouží v kolovrat, by dál moh’ jíst a lidem v kolo hrát – leč na půl slep a skoro hluch děl s povzdechem sisi: „Pomoz Bůh!“ Eh, noc a mráz jak lid má hluché uši – i Bůh tak mnohdy k bídě neslyší! a míň-li kdes o sešlou, lidskou duši, ni vrabec proto tikot neztiší – 12 Zpol zapadlý a v prsou tuhý mráz, chyt’ za kliku a točil v ráz a snáz a vesele, až slep a hluch pad’ v závěji: Nu zaplať Bůh!... 13