III. (Já nemohl, ač jít jsem měl.)

Antonín Jaroslav Klose

III.
(Já nemohl, ač jít jsem měl.)

Jen„Jen na okamžik – řekla jste mi – jen malou ještě chvíli, než vyjde měsíc bílý, než padne duma, večer němý, na uhnětenou skráň té zemi, a našich snů s ním květ a pel –“ Já nemohl, ač jít jsem měl. A beze slov zas sedli jsme si, dlaň v ruce – oko v oku, Vy vlídně k mému boku; leč myšlénky nám pluly kdesi, až tam, kde Bůh své hvězdy věsí, a naše spojit zapomněl – Já nemohl, ač jít jsem měl. To pravdou, žel! – leč chtěl jsem říci, že tělem, duší, skrání, jsem celý Váš, má paní, a v mrazu, noci, otrok bdící, 85 byť hnula jste jen zřítelnicí – že víc být nelze, žel, ó žel!... Já nemohl, ač jít jsem měl! Nuž, proti Vám já nemám síly. Ba vím, až na mé skráně smrť slétne odhodlaně, než přijdete, já počkám chvíli, a kdyby pohled Váš tak milý s tím drahým „zůstaň!“ na mne zřel – dál žil bych, ač bych umřít měl. 86