XIV. (Růženec.)

XIV.
(Růženec.)
O ruměn víc-li, o ruměn míň? –: „Chceme tu obědvat, dejte nám síň!“ Ruce si tisknouce, klopíce zrak po schodech létli jsme rozkošně tak – až v té tiché, šeré celi zůstali jsme osamělí. Chvíli jsme seděli, každý se chvěl, skrýval, co říci moh’ i co by chtěl. Ale v tom tichu pak, na skráni pal, kol těla měkce jsem, prudce tě vzal – ať na stole zatím jídla jak si chtěla schla a stydla. My se tak líbali! Kdo by chtěl víc? Zřím dosud krásnou tvou, zardělou líc, jak se’s mi vytrhla, utekla ven záhadným rozmarem kvetoucích žen – ale ne, vždyť vřelá, milá, hned jsi se mi návrátilanavrátila. 112 V ručce své’s chtěla cos přede mnou skrýt – „Řekni proč, duše má, neber mi klid?!“ Ale jen hlavy tvé lahodná tíž k prsoum mým tulila ticho se blíž – až za chvílí z bílé dlaně růženec ti vypad’ maně. Div, že jsem slzí tvých nezahléd’ pád: „MiláčkuMiláčku, nechtěj se proto mi smát!“ Ale v květ ňader tvých, čisto a pyl, kde bděl dřív, růženec s úctou jsem skryl – pak jsem jej, tvou vírou vzňatý, líbal víc než každý svatý....svatý... 113