VDOVA.

Antonín Jaroslav Klose

VDOVA.
Což dřív! Leč teď? A přece zbylo jí, co bez trní, ač rány nehojí, jí v srdci chvícím splétá vzpomínku. Ba vezme-li to dítě do rukou, jež okem, tváří, rovno tatínku – div prsa k tomu štěstím netlukou! To dítě vším je matce pro ten svět, a poctivosť pro cestu vdovinu. Jen hejsek v ulici, jenž rád kýs trhá květ, s chtivostí hledí v její nevinu a lidské davy s drzou potupou ji míjí dnes a v každou hodinu tu její česť div slovem nezdupou. A to jí také zbylo k životu! Pak tíže chudoby, by krušněji šla v mlhavém a drsném klopotu, 36 a jasní-li se čelo k naději, by mrazila ji skráně u potu, jenž vytryská ji krušné při práci, až klesá únavou a ruka krvácí. Leč šije dál, ať tak juž nebo tak – jen na mžik stane v chvíli nejvyšší, než myšlénky zas k práci utišíutiší, a zahloubí svůj teskný, kalný zrak v ten malý obraz, chotě podobu – a zas je k dílu silna na dobu. Když přijde večer, jiným k pohodlí, jen ona pílípílí, nežli může spat. Pak s děckem svým se chvíli pomodlí a zulíbá v něm muže tisíckrát; i usne s ním a v kouzle snů vše blaho cítí zašlých dnů. 37