VI. (Před Vaší podobiznou.)

Antonín Jaroslav Klose

VI.
(Před Vaší podobiznou.)

Proč díváte se smutně tak? O štěstí dvou Vám vypravuji pohádky vlídné, veselé, jak v zlatý cíl si spolu snují dny vášnivé tak nesměle; o rose, jak se třpytí z růží, a o zraku jak nejinak, když dívčin ret plá na rtu muži a prsa blahem dmou se, úží, až jeden dech je spojí pak. – Mé každé slovo krev je vřelá, a Vy, jak byste neslyšela, jen díváte se smutně tak! Na cestě Vaší každá snítka Vám kyne, plna ovoce, a trhá-li je ret Váš zřídka, proč rdíte se tak hluboce? 91 Já pouze chtěl – ó snové zlatí! – a líbal jsem jen ručku pak... zda mohu za to, že mne schvátí kdys vášeň a chci zulíbati Vám šíji, rámě, ret i zrak?! Leč jak ten pohled zočím známý, ta touha v prsou umírá mi – vždyť díváte se smutně tak! A pak ta malá podobizna se chví v mé dlani nemálo – ó nebojte se, že mně vyzná, co z prsou klid Vám vyrvalo. Já miluji Vás nad své žití a neptam se, zda Vy a jak? A vášeň-li kdys hruď má cítí, přec nechci od Vás nikdy vzíti, co vtisklo by Vám studu znak... Snad jiný vzal – V mé chvící řase juž stěží slza ukrývá se, a jak Vám padla v snivý zrak, Vy zříte na mne smutně tak! 92