XVII. (Jsem mužným juž.)

XVII.
(Jsem mužným juž.)
Jsem mužným juž, ó prosím, vizte ty klidné oči, paní má, tak na podzim je nebe čisté, zkad neblýskne a nehřímá. A v práci sedě nad knih svazky, v nich tiším žár a bystřím um. Dnes čet’ jsem tak: „Ne žárem láskylásky, leč jimi blíž jsme nebesům! Ať vzlétá duch, ať peruť svírá mu hmoty pouto při práci – tak psáno tam – však z všehomíra ni květu dech se neztrácí –“ A Bůh ví, nechci myslet na to: (má paní, vizte studu nach!) Snad srdce mého vznět a zlato dnes země pouhý rmut a prach. 120 I plod je jím! Pak prstí bývá a ve sta zrn zas vyhání. Tož zašlá naše láska snivá zas vzejde v prudším zaplání! Jen chvím se tak, že řeknete si: je raněn v srdce hluboku a naději jen hledá kdesi i v černi chladných výrokůvýroků. Nuž buď i tak! Leč pomyslete,pomyslete na dny mé, noci neklidné: – než srdce mé zas láskou vzkvete, snad vykrvácí, vystydne!... 121