PSANÍ.

PSANÍ.
Ať večer jde, ať vstává ráno, či mírem dýchá poledne: jak vše by bylo z růží stkáno, když k tomu stolku zasedne. A papír vezme čistý, bílý – tak v lese voní fialky – a hlavinku svou v dlaně schýlí, a zadívá se do dálky. Pak usměje se maně, sladce, a péro nové namočí, a tahy juž v té první řádce paprsek vede z podočí. Teď rozskočit se ňadra zdají – to na ni myslí nejspíše! – však o nejhlubším dechů taji mu vše to věrně vypíše. 34 Juž skráně hoří, zrak je žhavý, a ret jen volá po rose – ó to té mladé, snivé hlavy teď celé nebe dotklo se. A všecko to v tom psaní stojí – a zda je bude čísti rád? Ó každý tah v tom písmen roji mu tváří její bude plát! Pak podpis malý. Dvě, tři slova, sem pozdrav snad by ještě vnik’! A klidně pak to přečte znova, zda správné „i“ a přechodník? – A na popsané hledíc blánky pak dumá – rdí se z lehýčka –: ó víc nežli ty čtyři stránky dal mžik by, jedna hubička!... 35