XVI. (Ale vy jste nepřišel.)

XVI.
(Ale vy jste nepřišel.)
Dlouhým, toužným, teskným časem na ten den tak čekala jsem. Až pak z růží, záře stkáno, přilétlo to milé ráno, které neslo ke mně vás. Paprsek plál laškující na oknech mi, nad ložnicí, a já jako hravá, malá, v radosť jsem si zatleskala: dnes juž, dnes juž přijdete! A když jsem své černé vlasy do vrkočů splétala si, v oné písni, již jste chtíval, srdce, ret i dech můj splývalsplýval, za chvilku zde budete! 116 Nejkrasší jsem vzala šaty, náramek kdys vámi spjatý, na bok pás a onu sponku, v niž jste vplétal květy zvonků – ó dnes zas je zapnete! A má prsa s květem růže v spěch se dmula šíř a úže a ten květ mi voněl na nich jak při prvních zulíbáních – jistě jste juž před domem! Okna jsem juž zotvírala, kolem, v dáli nazírala; pak, že chvěje, se mi zdálozdálo, ruka má, ač jen tak málo – juž jste mohl tady být! Sedla jsem si. – Čtla zas maní, jak jste psal: „Má krásná paní! Jako k jaru tažní ptáci, dnes juž krok můj k Vám se vrací –“ ó já tomu věřím tak! 117 Řekla jsem si: Teď zde bude! A mé oči byly rudé, jak z nich toužné jiskry plály po všech cestách v blízko, dáli: nestihly však nikde vás! Paprsků juž pro vás měly rty mé nad žár slunce celý, a vás objat měkce, prudce, chvěly se mi touhou ruce – vy tak dlouho nejdete! Náhle jsem však vzpomněla si: Zítra má to býti asi! Leč to datum, vaše jméno, modrou stuhou obloženo – mělo, má to dnes juž být! V polednách juž slunce stálo. Přišel večer. Mně se zdálo: známý hlas mne dolů láká – byl to šum jen, křídlo ptáka, kolem byla pouhá noc. 118 V noc tu žhavou, mraznou, temnou, nevím, co se dělo se mnou. Až po čase, s bledou lící poprvé jsem mohla říci: Byl-li jste kdy u mne vy? Sníh juž stál a cesta sjeta, čekám rok a čekám leta – píseň ztichá, květy hynou, hodina jde za hodinou, ale vy jste nepřišel! 119