XXI. (Co mně zbylo?)

Antonín Jaroslav Klose

XXI.
(Co mně zbylo?)

Ó kroky mé, k těm Její dveřím dál zněte aspoň ozvěnou! Vždyť dnes juž tomu přece věřím, že na vždy je mi ztracenou. A s hlavou, jak to bývá tady, v mé ruce padá mráz i pal – jsem ještě hoch tak snivý, mladý, a přece jsem juž miloval. Ó miloval! Zda cítíváte ten výsměch lstivě ukrytý, to vzpomínání, sněhem sváté, za nejsladší kdys pocity? A já v to mladé milování své srdce celé vdech’ tak rád – čím lásky dal jsem víc, má paní, jsem za to chudší tisíckrát. 127 A co mně zbylo? Na památku pár lístků Vašich, žár i led, s tím „ctěný pane!“ v prvním řádku a s „miláčku můj!“ naposled. Ó věřte: kdys v ta jejich slova svůj zrak jsem vtisk’ i srdce pal. Dnes zas je budu čísti znova: snad vrátí mi, co v ně jsem dal!... 128