VII. (Dlouho jste mi nepsala.)

Antonín Jaroslav Klose

VII.
(Dlouho jste mi nepsala.)

Dlouho jste mi nepsala. Od té zimy, jak to víte, srdce mé, jen Vámi zryté, vykrvácí bez mála. Dlouho jste mi nepsala. Písně Vaše, kláves tony, jsou-li dosud jako ony, jimiž jste mne čekala? Koho vítá vesele papoušek Váš, mně tak známý, a ten hoch, jenž sedá s Vámi, má-li líce zardělé? Dlouho jste mi nepsala. Zda Své srdce také máte a z těch cizích kolikáté v luk Své hry jste napjala? 93 Do nocí tu sedím Vám, paní, s tváří bledou, bídnou, s smrtí v zraku očividnou a jen na Vás myslívám. Čekám, zdali zaklepe ručka Vaše do mých dveří v pusté noci, kdy se věří ve zjev snů tak nejlépe. Strašné noci! Dlouho-li plniť budou hruď mou snivou jedem za hru Vaši divou, rozmarnou a svévolí?! – Proč k Vám toužím, hrobu vstříc?... Zhasly hvězdy, svítá ráno, marně v srdci načekáno – nepište mi nikdy víc! Pište, pište, pište pak! Vždyť to všecko, paní, marno, vzdechy, písně, mráz i parno – vím, že zšílím tak i tak!! 94