IX. (Já klidu neměl v kanceláři.)

IX.
(Já klidu neměl v kanceláři.)
Já klidu neměl v kanceláři a dřív, než šestá odbila, s tlukoucím srdcem, bledou tváří, jsem spěchal k Vám, má spanilá; a u dveří juž v chvějném chvatu jsem růži vyňal z podkabátu, jež na krajkovém bílém šatu pak Vaše ňadra zdobila. A u Vašich jsem sedl nohou, pak trochu blíž – tak trochu jen – když na chvilku, a ne tak mnohou, matinka Vaše vyšla ven. To byl jak blesk – ret na rtu chvící! a když jsem měl pak něco říci, já, bledý hoch, měl ruměn v líci a mluvil, myslím, pomaten... 97 To jedno však – kdo dbal by na to, když blízek cíle mladých tuh a líbat může snů svých zlato a štěstím svým je slep a hluch. Však Vy, na pohled nerozchvělá, hned průpověď Jste žertů měla a já svým prstem v prázdnu čela myšlének šířil úzký kruh. Pak otázky Jste vážné kladla s tak vroucím prosby pohledem: Zda půjdu s Vámi do divadla? Ó rád – vždyť zpět se povedem’! A Praha, že Vás velmi baví, ten život pestrý, čilý, hravý a že juž brzy plné zdraví stká nach Vám líčku po bledém. – A zdali básník verše skládá – o hleďte dál jen bez hněvu: ty vaše čítám vždy tak ráda! – pro potřebu, či úlevu? 98 Jí choré dny že jdou tak líně a že je krásně na ŽofíněŽofíně, ať v sálech juž či stromů stíně, a kdy tam mívám rendez-vous? Ó čtveračko! Já neřek’ sice, však myslil jsem si za to spíš: že srdce mé Ti patří více než mněmně, to, krásná, dobře víš! Tak v hovoru se zapomíná, že za hodinou prchá jiná – to Bůh sám ví, čí je to vina, že dobrý tón má s láskou kříž. Ať myšlénky se chvějí, matou, rád za ty dám svůj nudný klid – já domů nešel před devátou vždy touhou, láskou, štěstím spit! Ó lsti, v tom skrytá netušeně! Zda zdráva juž? Tak ptám se denně, leč k nemocné, k Vám, chodím ženě sám potěšit se, pozdravit... 99