IX.
(Já klidu neměl v kanceláři.)
Já klidu neměl v kanceláři
a dřív, než šestá odbila,
s tlukoucím srdcem, bledou tváří,
jsem spěchal k Vám, má spanilá;
a u dveří juž v chvějném chvatu
jsem růži vyňal z podkabátu,
jež na krajkovém bílém šatu
pak Vaše ňadra zdobila.
A u Vašich jsem sedl nohou,
pak trochu blíž – tak trochu jen –
když na chvilku, a ne tak mnohou,
matinka Vaše vyšla ven.
To byl jak blesk – ret na rtu chvící!
a když jsem měl pak něco říci,
já, bledý hoch, měl ruměn v líci
a mluvil, myslím, pomaten...
97
To jedno však – kdo dbal by na to,
když blízek cíle mladých tuh
a líbat může snů svých zlato
a štěstím svým je slep a hluch.
Však Vy, na pohled nerozchvělá,
hned průpověď Jste žertů měla
a já svým prstem v prázdnu čela
myšlének šířil úzký kruh.
Pak otázky Jste vážné kladla
s tak vroucím prosby pohledem:
Zda půjdu s Vámi do divadla?
Ó rád – vždyť zpět se povedem’!
A Praha, že Vás velmi baví,
ten život pestrý, čilý, hravý
a že juž brzy plné zdraví
stká nach Vám líčku po bledém. –
A zdali básník verše skládá –
o hleďte dál jen bez hněvu:
ty vaše čítám vždy tak ráda! –
pro potřebu, či úlevu?
98
Jí choré dny že jdou tak líně
a že je krásně na ŽofíněŽofíně,
ať v sálech juž či stromů stíně,
a kdy tam mívám rendez-vous?
Ó čtveračko! Já neřek’ sice,
však myslil jsem si za to spíš:
že srdce mé Ti patří více
než mněmně, to, krásná, dobře víš!
Tak v hovoru se zapomíná,
že za hodinou prchá jiná –
to Bůh sám ví, čí je to vina,
že dobrý tón má s láskou kříž.
Ať myšlénky se chvějí, matou,
rád za ty dám svůj nudný klid –
já domů nešel před devátou
vždy touhou, láskou, štěstím spit!
Ó lsti, v tom skrytá netušeně!
Zda zdráva juž? Tak ptám se denně,
leč k nemocné, k Vám, chodím ženě
sám potěšit se, pozdravit...
99