XII. (Lístek podvržený.)

XII.
(Lístek podvržený.)
Dnes psala Jste mi: „Na zahrádce zas okem ráda spočinu a běžím tam, když z denní práce vzít pro sebe smím hodinu. Vždyť musím také matkou býti a s dětmi (matka cítí to!) jen klid a ticho v prsou roste, byť první lásky snění prosté jen sotva bylo prožito. Pak sedám tu, kde kdysi vedle jste dlíval vy, tak zadumán, a já vám z tváře poubledlé snů zlatých četla mnohý plán. 106 Čtla otázky vám z očí, čela, (vy poctiv byl jste vždy i teď!) leč vědouc vše a uzardělá jsem stranou k růžím rychle spěla, bych mohla přec dát odpověď. A ruku jsem vám k prsoum vztáhla a dlouho růži vpínala... Ta ústa, ó jak byla zpráhlá, když rosu z ní pak líbala. Tu nevím jak, však z nenadání ret váš se dotkl ruky mé a vy jste děl: Ó díkydíky, paní! A já se v duchu ptala maní, zda vše to, víc-li nesmíme? Dnes myslím si – ó řekněte mi! kde srdce je, že není hřích, a je-li přec, pak láska k zemi jen v jeho slétá perutích. Proč lásku člověk, jíž vše žije, spjal všednosti své okovy? Na její tklivé melodie a blaha číš, již šťastna pije, svůj zákon vyryl ledový? 107 A cítím, co v mých prsou plane, kam touží v každém úderu – hřích nesmím chtít, tož aspoň, pane, jen květ těch snivých večerů! Vždyť srdce mé jak pták je v dlani, jak píseň v hrdle sevřeném, an kolem mne svět v zoře ranní je květů pln a usmívání a voní každým lupenem. A já vám nesmím více říci a já si nesmím více přátpřát, a cítím přec, jak žár mých lící rtů rosou by se ztišil rád. – Sny smím snad mít. Teď vše zas kvete na zahrádce, kam chodívám pro sny a květ své touhy vseté – či vy juž nikdy nepřijdete, bych růži přip’la k hrudi vám? –“ Však nevěřte, je podvrženo psaníčko toto lichotné: dnes vzal jsem Její cit i jméno jen do snů, ale v život ne. 108 Sic pravdou: v sad jde svěží síla, nás poutá stále lásky pal – leč Ona psaní neposýlá, a z dávných těch, co psala milá, jen nové jsem si udělal. 109