XI. (U prahu lásky.)

XI.
(U prahu lásky.)
U prahu lásky, drahá, milá, nás lidí zášť juž rozloučila, sotva že první paprsk vzplál. – A snů svých květ a pel a zlato my z prsou měli vyrvat za to, že toužili jsme výš a dál! A řekli mi: „Jsi hoch tak mladý, dost krásných žen zde bez závady a ona chotí, matkou juž. A není-li to rozmar pouze, tož v lásce své a sladké touze, svůj odříkáním život tuž!“ A nevědí, že štěstí záře dnů Vašich hasla od oltáře, jenž hrobem byl mých nadějí. 103 Vždyť sama Vy, řkouc tiše „ano!“ jste nemnila, že zaprodáno můž’ být to žití hrozněji. A nevědí, že ani chvílí stín nepad’ v květ té lásky bílý, jak z prsou našich vypučel, a že i ráj se prožít může z chvějící dlaně, z dané růže a z taje očí, z dumy čel. Jen kal svých retů odpoutali jak svého draka hošík malý, jímž slunce skrýt chce – dětinný! a trhají svou rukou kletou i poupata, jež z hrobu kvetou tak plná vůně neviny. – Ó, bouře promluv, záští plná! Jest velká sic tvých kalů vlna, leč k písni ptáků nesahá –: co dřív jsem snil jen v pološeru a nesměl svěřit rtům ni péru, teď říc’ Vám mohu, předrahá! 104 Vždyť slova má, jak tisknou se tu, ať pohrdáním jsou juž světu, ať nudou jen či zábavou: přec dojdou k Vám a pomluv strží je lidská chtivosť nezadrží, ni choť Váš rukou nepravou! 105