OPUŠTĚNÁ.

OPUŠTĚNÁ.
Hvězdnatá noci! Vzpomínky vroucí! Kdo by svou od vás odvracel líc? ať blahem cítíme srdce své tlouci, či jen vzdech dáte nám, klid nitra rvoucí, jež si jen uleví, v hloubi se chvíc: Nikdy juž víc? Na stromech se tkalo bílo, růměn dívkám na líce, v hrudi touhou srdce bilo, když se vily kytice. Létla vesna v usmívání nad sadem i nad nivou, házela květ plnou dlaní, se rtů píseň zvonivou. 30 A ona jen vzala z poupěte plátky, plátečky svěží o jaru sníc: – „Za čas-li dlouhý, za čas-li krátký vrátí se můj milý, vrátí se zpátky?“ A v lístky pad’ vánek, vzal jí je z dlaně zašuměv ticho: Nikdy juž víc! Každý domek – hnízdo ptačí, bez mláďat ni jediné, matky hruď tam sotva stačí dechům lásky rodinné. Bylo léto. V loubí stínu vál jen dech a lásky hles. „Pěstuj si juž rozmarinu!“ šeptly sladce rty to kdes. A nad její oknem viselo s římsy hnízdečko – líp je: trosky jen, říc’. Když pták lét’ kolem v zobáčku s čímsi a s písní mu družka vesele vstříc, úkrytu toho sotva že vším’ si zamíhav křídly: Nikdy juž víc! 31 Doma teplo. S listím venku vítr rejdil, dul a vál – v povídačkách ve přístěnku hoch svou milou celoval. V teplé síni v skok a hbitě točilo se vřeteno – ale více než v ty nitě, v oči hochů hleděno... A ona jen sama v prázdnu těch chvílí sepřádá nití do statisíc, utírá skráň a pílí a pílí – leč dnes v tom člunku lká to a kvílí, jako by z pustých, chřadnoucích plic: Dušenko drahá, nikdy juž víc? – Pusto, mhavo – mráz a ledy – sníh se vzduchem prohání, jenom někdy v kraj ten bledý vpadne hejno havranní. Ticho, bílo. Sněžnou cestou rolniček hlas veselý: jak by, že to za nevěstou, i ti koně věděli. 32 A ona jen doma vzpomíná, touží, o jarním lístku zavatém sníc – v duši to mrazí, den se jí dlouží a na ty-li květy, co v ledu plouží její se oknem, ukládá líc, dí si pak sama: „Nikdy juž víc!“ – 33