Hvězdnatá noci! Vzpomínky vroucí!
Kdo by svou od vás odvracel líc?
ať blahem cítíme srdce své tlouci,
či jen vzdech dáte nám, klid nitra rvoucí,
jež si jen uleví, v hloubi se chvíc:
Nikdy juž víc?
Na stromech se tkalo bílo,
růměn dívkám na líce,
v hrudi touhou srdce bilo,
když se vily kytice.
Létla vesna v usmívání
nad sadem i nad nivou,
házela květ plnou dlaní,
se rtů píseň zvonivou.
A ona jen vzala z poupěte plátky,
plátečky svěží o jaru sníc: –
„Za čas-li dlouhý, za čas-li krátký
vrátí se můj milý, vrátí se zpátky?“
A v lístky pad’ vánek, vzal jí je z dlaně
zašuměv ticho: Nikdy juž víc!
Každý domek – hnízdo ptačí,
bez mláďat ni jediné,
matky hruď tam sotva stačí
dechům lásky rodinné.
Bylo léto. V loubí stínu
vál jen dech a lásky hles.
„Pěstuj si juž rozmarinu!“
šeptly sladce rty to kdes.
A nad její oknem viselo s římsy
hnízdečko – líp je: trosky jen, říc’.
Když pták lét’ kolem v zobáčku s čímsi
a s písní mu družka vesele vstříc,
úkrytu toho sotva že vším’ si
zamíhav křídly: Nikdy juž víc!
Doma teplo. S listím venku
vítr rejdil, dul a vál –
v povídačkách ve přístěnku
hoch svou milou celoval.
V teplé síni v skok a hbitě
točilo se vřeteno –
ale více než v ty nitě,
v oči hochů hleděno...
A ona jen sama v prázdnu těch chvílí
sepřádá nití do statisíc,
utírá skráň a pílí a pílí –
leč dnes v tom člunku lká to a kvílí,
jako by z pustých, chřadnoucích plic:
Dušenko drahá, nikdy juž víc? –
Pusto, mhavo – mráz a ledy –
sníh se vzduchem prohání,
jenom někdy v kraj ten bledý
vpadne hejno havranní.
Ticho, bílo. Sněžnou cestou
rolniček hlas veselý:
jak by, že to za nevěstou,
i ti koně věděli.
A ona jen doma vzpomíná, touží,
o jarním lístku zavatém sníc –
v duši to mrazí, den se jí dlouží
a na ty-li květy, co v ledu plouží
její se oknem, ukládá líc,
dí si pak sama: „Nikdy juž víc!“ –