XIII. (Na shledanou!)

Antonín Jaroslav Klose

XIII.
(Na shledanou!)

Byla to jen chvíle malá, co jste mi ten úsměv dala; bylo to, jak o čem snívá mladý hoch kdes v koutku stranou, když ta slova měkká, tklivá zazněla mi: „na shledanou!“ – ale ten Váš slunný zrak řek’ mi více než-li tak. Ó zde jsem, ať nečekáte! Bouře ztichla, svítá ráno a v něm růže touhy planou, jež, jak žití trnem tkáno, sílily mne tolikráte sladkým dechem „na shledanou!“ – na dnů jek a vedro, mráz, večer děl jsem: Uzřím vás! 110 A tak dny jdou, léta celá. Ale dnes juž jako hranou zní to slovo „na shledanou“ v ta má prsa rozechvělá. Zrak mi hoří, mrazí čelo – však-li „s Bohem!“ být to mělo, přijďte drahý pozdrav ten říc’ mi ještě jednou jen. 111