KUS CHLEBA.

Antonín Jaroslav Klose

KUS CHLEBA.
Tak hledíš dnes, jak děl bys: slitování! Ó neboj se, já počkám ještě chvíli, než sevru tě svou chvějící se dlaní. Jen nehleď tak! Cos v tobě lká a kvílí, tvé jamky zejí jako kalné oči, když nemá hruď, co k ukojení třebatřeba, a ruka prázdnem zimničně se točí: Chleba! Chleba!! Já neptám se, co na tě skráplo potu, co v sobě vzdechů máš, se nečítá; vždyť ten i ten, co vydán na tu psotu, má za krev tebe s těží do syta! A stár-li pak, přec probírá to v duši, kam sen svůj dal a nač je žití třeba – jen dlaní svou ty horké slzy suší: Za kus chleba!! 9 Leč jsem ti práv! Já ctím tvůj pohled vlídný i velkosť tvou v tak těžkém úkolu, když po práci se sklání večer klidný a rodina si sedá ku stolu: vždyť úsměv má ten zástup mladých duší, jejž ty jim dáš – ač ony sotva tuší, co zkusí dlaň, než dá, co k žití třeba: Kus poctivého chleba!! 10