XXII. (Koketo!)

Antonín Jaroslav Klose

XXII.
(Koketo!)

Co na mysli mi tane, kdo as to vypoví? Čtu klidně „drahý pane!“pane!“, „miláčku!“ přeškrtané i sloh Váš ledový. Vím: zítra svůdné hledy, stisk ruky bude, pal – je obraz Váš juž bledý a dávno naposledy mně květ a paprsk dal. Z nás každý jinak kráčí za cílem cestou svou: mně pohled sebe kratší, a Vám juž nepostačí, co lidé štěstím zvou. 129 Salonu vábné kvítí, jste jiskra, touha všech – však nemůžete býti, co v noci hvězdou svítí a v mráz má slunný dech. Pro všecky všecko máte, pro srdce jedno nic – a přece tolikáté až k smrti prožeháte svých žárem zřítelnic. Co na mysli mi tane, je pravdou prokletou: že v lásce nevylhané i k ženě srdce vzplane, jež jest jen koketou!...