TVÉ SRDCE, MATKO!

Antonín Jaroslav Klose

TVÉ SRDCE, MATKO!
Když poprvé jsem ručičkama kol šíje se Vám zavěsil a neznal víc než: „táta, máma“ a každá tváře, málo známá, mně pro strach byla, pláč i kvil; když vjel jsem v tatíčkovy vousy či matce dlaní do vlasů a smál se, jak mé prsty rvou si vítězství v každém zápasu; když s hlukem na se vojska létla a já byl jejich jenerál a vítězem pak byla metla, jíž vzadu jsem se nenadál; když nestačil juž zrak můj pláči a v kolébce jsem usnul radší –: 131 v tom každém dětském okamžiku, ať smíchem byl či plným vzlyků, já netušil ni málo dost, že velký, drahý mám juž skvost, jenž se mnou zmíral, se mnou rost’ – Tvé srdce, matko! Do světa šel jsem, hoch tak snivý, s matčiným křížkem na čele a pod ním vše, čím sny se živíživí, a v prsou sílu, konat divy, a na rtu písně veselé. Ze sněhu hor a ze skal lemu jsem viděl pučet poupata a lidem vstříc a světu všemu má náruč byla rozepjata. O kráso pravdy, lidské štěstí, kéž duše má vás obsáhla – juž zřel jsem je se nebem nésti v má prsa, touhou vypráhlá. A když jsem čela, skrání zlato, a celé srdce vsadil na to, a když jsem chtěl, snů kouzlem opit, 132 dlaň upřímných svých přátel chopit –: já netušil, ni málo dost, že ze všeho, čím mlád jsem rost’, jen jediný mně zbude skvost – Tvé srdce, matko! Teď vracím se v ty čtyři stěny, z nichž do života spěl jsem rád, bez přítele, bez lásky ženy, tím dál od cíle odvržený, čím víc zaň světu chtěl jsem dát. Leč okem pravdy, jež sny kácí, zřím v úsvit dne i soumraku a poznávám: je klid jen v práci, byť slzu měla ve zraku. A ač v má prsa za sen krátký čas vtisk’ svůj hrot tak hluboce a sníh mi hodil v skráně matky a hroudu země na otce; byť pravdou bylo, že mně zničí i trosku lásky holubičíholubičí, a byť za klamné, chudé dílo vše na světě mne opustilo –: 133 já nezoufám, snad víry prost, vždyť má, a vím, že dá mi dost zas paprsků ten drahý skvost, z jehož jsem krve vznik’ i rost’ – Tvé srdce, matko! 134

Básně v knize Básně: