Když poprvé jsem ručičkama
kol šíje se Vám zavěsil
a neznal víc než: „táta, máma“
a každá tváře, málo známá,
mně pro strach byla, pláč i kvil;
když vjel jsem v tatíčkovy vousy
či matce dlaní do vlasů
a smál se, jak mé prsty rvou si
vítězství v každém zápasu;
když s hlukem na se vojska létla
a já byl jejich jenerál
a vítězem pak byla metla,
jíž vzadu jsem se nenadál;
když nestačil juž zrak můj pláči
a v kolébce jsem usnul radší –:
v tom každém dětském okamžiku,
ať smíchem byl či plným vzlyků,
já netušil ni málo dost,
že velký, drahý mám juž skvost,
jenž se mnou zmíral, se mnou rost’ –
Tvé srdce, matko!
Do světa šel jsem, hoch tak snivý,
s matčiným křížkem na čele
a pod ním vše, čím sny se živí,
a v prsou sílu, konat divy,
a na rtu písně veselé.
Ze sněhu hor a ze skal lemu
jsem viděl pučet poupata
a lidem vstříc a světu všemu
má náruč byla rozepjata.
O kráso pravdy, lidské štěstí,
kéž duše má vás obsáhla –
juž zřel jsem je se nebem nésti
v má prsa, touhou vypráhlá.
A když jsem čela, skrání zlato,
a celé srdce vsadil na to,
a když jsem chtěl, snů kouzlem opit,
dlaň upřímných svých přátel chopit –:
já netušil, ni málo dost,
že ze všeho, čím mlád jsem rost’,
jen jediný mně zbude skvost –
Tvé srdce, matko!
Teď vracím se v ty čtyři stěny,
z nichž do života spěl jsem rád,
bez přítele, bez lásky ženy,
tím dál od cíle odvržený,
čím víc zaň světu chtěl jsem dát.
Leč okem pravdy, jež sny kácí,
zřím v úsvit dne i soumraku
a poznávám: je klid jen v práci,
byť slzu měla ve zraku.
A ač v má prsa za sen krátký
čas vtisk’ svůj hrot tak hluboce
a sníh mi hodil v skráně matky
a hroudu země na otce;
byť pravdou bylo, že mně zničí
i trosku lásky holubičí,
a byť za klamné, chudé dílo
vše na světě mne opustilo –:
já nezoufám, snad víry prost,
vždyť má, a vím, že dá mi dost
zas paprsků ten drahý skvost,
z jehož jsem krve vznik’ i rost’ –
Tvé srdce, matko!