Když počala povídat pohádku maminka,
my stulili jsme se tak k sobě.
Jak zpytavě mžourala očka ta malinká,
jak ticho hned bylo jak v hrobě.
A maminka říkala. Často ach, k polovic
svou pohádku dovila pouze.
Z nás každé však dítě to chtělo vše, chtělo víc,
a volalo v sklamané touze
to ubohé, bláhové děcko:
,A to je všecko?‘
Když láska nám poprvé zajela do těla,
my cítili v srdci ty šípy,
tu duše se bouřlivě, z hluboka zachvěla,
jak na jaře vichr kdy vzkypí.
My sklamáni klamali srdce zas jiné
– to směšná je truchlohra mládí.
Ty slzy a vzdechy – vše přejde a zhyne,
a snem jest, že měli se rádi,
a srdce volá jak bláhové děcko:
,A to je všecko?‘
Ten toužený život, ta lákavá léta,
juž tady jsou, celý náš osud.
Z nás každý jen čeká, že bůhví, co zkvétá,
že život to, nevěří dosud.
Ba život to, brachu. Než zvíš, stáří tady,
my čekáme, doufáme stále.
Jest odvahy třeba a síly a rady,
bys o píď jen dostal se dále.
My čekáme stále jak bláhové děcko.
Či to že bylo by všecko?
Tak člověk se zvolna mudrcem stává,
kdy život jej tísní a mučí,
Tak srdce se zvolna illusí vzdává
a káru svou táhnout se učí.
Jen jako vzdálené šumění hudby
to vzpomínky mládí se třesou.
Než zvíš, konec lásky, bojů i sudby,
hleď – tam rakev k hrobu již nesou.
My voláme: ,Počkej!‘ – bláhové děcko.
,A to je všecko?‘
Den byl jako den, jen práce a hoře,
jen péče v zklamání s námi.
Vrou široké, hrozné planiny moře,
my s duší tam jedinou sami.
Nač toužiti zpátky? To přidá jen zmatků,
být poctivým – k illusi stačí
Jen moci tak na konec chopit svou matku
a přitulit k ní se v pláči
a usnout jak malé, bláhové děcko.
A to je všecko.