XXI.
(Co mně zbylo?)
Ó kroky mémé, k těm Její dveřím
dál zněte aspoň ozvěnou!
Vždyť dnes juž tomu přece věřím,
že na vždy je mi ztracenou.
A s hlavou, jak to bývá tady,
v mé ruce padá mráz i pal –
jsem ještě hoch tak snivý, mladý,
a přece jsem juž miloval.
Ó miloval! Zda cítíváte
ten výsměch lstivě ukrytý,
to vzpomínání, sněhem sváté,
za nejsladší kdys pocity?
A já v to mladé milování
své srdce celé vdech’ tak rád –
čím lásky dal jsem víc, má paní,
jsem za to chudší tisíckrát.
127
A co mně zbylo? Na památku
pár lístků Vašich, žár i led,
s tím „ctěný pane!“ v prvním řádku
a s „miláčku můj!“ naposled.
Ó věřte: kdys v ta jejich slova
svůj zrak jsem vtisk’ i srdce pal.
Dnes zas je budu čísti znova:
snad vrátí mi, co v ně jsem dal!...
128