XX.
(Démon!)
Jak fialka tak něžných krás
Jste kdysi přišla mezi nás
a plný snů a dum Váš zrak
se jako hvězda díval tak
na zemi zamlženou.
Mně jeden paprsk v duši pad’
a já Vás musel milovat,
ač byla Jste juž ženou.
A bylo léto: v plod zrál květ,
já vídal zrak Váš v dáli tkvět –
a jak Jste růži tiskla k rtůmrtům,
vzdech ulét’ Vám z nich k nebesům
a pták jej zanes dolů.
V mé srdce s jeho písní pad’
a já Vás musel milovat
v tom prvním, tichém, bolu.
125
A sníh a mráz na hnízda leh’
a na mou tvář Váš horký dech,
když dlaň mou tisknouc a se rdíc
jste oddaně mi zřela v líc
a lásku svou mi lhala.
Té chvíle z Vás, tak plné vnad,
já s rájem musel zulíbat
si muka neskonalá.
Jak světici, svůj ideál,
až šílen jsem Vás miloval!
Ten sen mé srdce dokoná,
ač zřím dnes znak jen démona
plát na čele Vám bledém.
A byť co dech Váš, jed byl snad:
Vás přec jen musím milovat
a pít tu číši s jedem!...
126